Přátelé a kamarádi,
Tak jsem na té operaci byla a přežila jsem to. A tím bych za sebe mohla článek ukončit, vám by to ale nic nepřineslo. Měsíce jsem přemýšlela jak svoje pocity a zkušenosti sepsat, ale nic ze mě nevyšlo. Dnes se pokusím o opak.
Upřímně vůbec nevím, proč mám najednou problém vyjádřit a sepsat své pocity. Dřív mi to šlo jako po másle a většinou jsem si k tomu přihodila i profi focení, abych měla všechno hezky zdokumentované. S amputací konečníku jako by se něco změnilo. Dokud jsem tam ten nefunkční pahýl měla, tak i když jsem věděla, že se mi střevo zpět nikdy už nenapojí, aspoň jsem ho tam měla jako takovou jistotu (jistinu). Ta byla najednou fuč a mně nezbylo nic jiného, než se opět kousek po kousku pokusit dát rozhašené tělo dohromady a najít zdravotní balanc, abych mohla žít co nejdéle a nejlépe.
Koukala jsem na svoje břicho, 3x rozpárané a zase sešité, dlouhou 18 stehovou zubačku táhnoucí se od pupíku až na venušin pahorek a nevěděla jsem, co si myslet. Kolikrát může moje tělo ještě takový zákrok přežít? Kolikrát budu ještě muset sebrat všechnu sílu a znovu se zacelit a jet dál jako by se nic nestalo? Budu ještě někdy muset takovou operaci podstoupit? Jak budu moct pracovat? Bude moje břicho už nadosmrti vypadat jako bitevní pole? Zvládnu někdy mít rodinu?
Hlavou mi lítaly otázky sem a tam. Snažila jsem se nedávat svým strachům moc pozornosti, abych zbytečně nevyšilovala a mohla jsem se v klidu hojit. Šlo to ztěžka. Nicméně život šel dál, vyndaly se stehy, odlouply se strupy, začala jsem se masírovat a rána pomalu měkla. Rány na duši zůstaly.
Vždy když jsem si sedla a začala psát, okamžitě se mi po tváři koulely slzy jak hrachy, teď tomu není jinak. Třetí velká břišní operace. Třikrát rozříznutý pupek, orgány ven, něco se uřízlo a zbytek vrátil, hojení, záněty, bolesti, srůsty. Víckrát už to nechci zažít.
Paradoxně se dnes už nebojím, že by mě chtěl Crohn zabít a že by mě týral abscesy. Věřím, že mu stačilo tlusté střevo a dál mě už nechá na pokoji. Dnes se bojím toho, aby moje stomie fungovala bez problému až do mé smrti. Abych neměla stenózy, komplikace v jejím okolí, nebo nedej bože nemusela na reoperaci. Protože to by teprve byla „sranda“.
Před amputací konečníku za mnou na pokoj přišla stomasestra a zodpovědně mi zkusila zaměřit místo, kde by se v případě komplikací při operaci vyšila stomie nová. Moje stará kolostomie se kvůli parastomální píštěli a stenóze střeva přešila na ileostomii. Levá strana břicha zůstala s jizvou, srůsty a nerovným reliéfem. Koukaly jsme na to ze všech stran a úhlů ve stoje, v sedě i vleže, a nakonec místo pro křížek tužkou našly. Obě jsme ale věděly, že to úplně ideální není a jiných možností taky nebylo moc.
Je mi 36 let a bojím se smrti. Je mi 36 let a toužím po dítěti, které nikdy neodnosím. Je mi 36 let a mám pocit, že jsem zažila tolik bolesti, kolik někdo nepozná za celý život. Je mi 36 let a mám trauma ze své nemoci.
Tak asi proto jsem neměla sílu psát dřív. Nikam jsem neodešla a jsem tu stále pro vás, jen někdy potřebuji delší dobu mlčet a ten svůj život nějak v tichosti vstřebat.
Vaše Tereza