Tento článek vyšel v prosinci 2022 jako součást 27. čísla časopisu Helios, vydaným společností Coloplast, napsán v říjnu 2022.
Poslední dobou jsem si začala u sebe všímat změny. Byla zprvu velice nenápadná, pomalu postupující dopředu a jemně překonávající překážky. Začala jsem vnímat stále větší zodpovědnost vůči sama sobě. Myslím tím všech aspektů života. Ať se jednalo o práci, přátele či rodinu. Kolik energie komu a čemu věnuji, co si myslím, jaké emoce v sobě uchovávám, co říkám.
Letošní rok pro mě byl osobně velice těžký, což mě posunulo k vědomému rozhodnutí jít tomu štěstíčku trochu naproti, a tak jsem udělala několik zásadních a nelehkých rozhodnutí. Dnes bych s vámi ráda sdílela jedno z nich, kterým je preventivní amputace konečníku.
Konečníku, který byl jedním velkým tématem několika let mého života, a který mi naše pooperační soužití častokrát opravdu neulehčil. Letošní již několikáté náročné léto jsem se rozhodla, že je na čase s tímto stavem skoncovat. Vypravila jsem se na běžnou gastro kontrolu a roztočila kolo štěstěny. Sdělila jsem svůj záměr paní doktorce, který byl pozitivně kvitován. Dalším krokem byla návštěva chirurgie. Jasná volba padla na paní primářku, která mě operuje celý život. S heslem „Kdo je připraven, není překvapen“ jsem si před konzultací zašla na všechna potřebná vyšetření – koloskopii střev přes stomii, diletaci a kontrolu konečníku, magnetickou rezonanci střev a malé pánve. Všechna vyšetření dopadla dobře, žádné viditelné vnitřní komplikace bránící zákroku. Datum stanoveno na polovinu listopadu.
Všichni jsou nadšení a gratulují mi k mému rozhodnutí. Doživotní soužití se zaslepeným konečníkem asi úplně možné není. Nechci kecat, nejsem doktor, ale kromě běžných komplikací jako křečí, krvácení, hlenů, možných zánětů, abscesů či píštělí, se na těchto pahýlech často tvoří nádory. No, a to jsem samozřejmě nechtěla. Věděla jsem, že jsem teď v dobré kondici, a tedy ideální situaci, kdy si nechat tento zákrok provést. Pokud nemám v těle záněty, mělo by i pooperační hojení probíhat bez zánětu, toť moje představa.
A teď hlava. Teoreticky je moje hlava nadšená a dme se pýchou. Jak jsem vyspělá, zodpovědná, skvělá, úžasná. Odvážná valkýra, která nakonec opravdu zvítězí. Na stranu druhou se bojím. Je to další velká operace, u které prostě dopředu nikdo nemůže s určitostí říct, že dopadne dobře. Komplikace se sice nepředpokládají, ale nastat mohou. Stejně jako průběh pooperačního hojení se může vyvíjet několika směry.
V hloubi duše se všichni modlíme za ten nejlehčí průběh. Někde vzadu se ale stejně nemůžu zbavit pachuti průseru „Co když…“
Ano, je toho tam dost, co se může pokazit. Na druhou stranu rizika nepřevyšují pozitiva, a proto se vždycky vybrečím, prodýchám, uklidním a jedu dál. Den za dnem se blížím svému cíli a modlím se k pánu bohu, ať je ke mně milostiv a dopřeje mi ideální průběh.
Ráda bych vás o něco poprosila: Dejte si ruku na srdce a položte si otázku, zda-li svému zdraví dopřáváte opravdu tu nejlepší možnou péči, kterou mu můžete poskytnout? Pokud vás tam něco pálí, začněte se tomu prosím věnovat. Protože by byla velká škoda, kdyby dnešní malý problém narostl do rozměrů, kdy už třeba nemusí být řešitelný.
Držím nám všem palce a přeji mnoho lásky, štěstí, a především hodně zdraví v novém roce.
Vaše Tereza