Na procházce se psem jsem si pustila nový podcast Českého rozhlasu „Sádlo“, a chtělo se mi brečet i křičet zároveň. Téma přijetí vlastního těla se mě celý život taky dost týká, konstantně svůj vzhled kriticky hodnotím. Nikdy jsem nebyla ideál krásy, spíš takový kulatý prcek. Mezi mé přezdívky patřila Kobliha či Barel a nesnášela jsem film Metráček, protože jsem si připadala jako jeho hlavní představitelka. Narodila jsem se s váhou přes 4 kila a od útlého dětství moc ráda jedla. I moje první kroky vedly za jednohubkou. A podle toho jsem také vypadala.
Co je na tom vlastně špatně? Že nevypadám jako vyretušovaná vychrtlá modelka ze stránek módních časopisů, která je ráda, že si může jednou za čas dát kousek čokolády? Chtěla bych tak opravdu žít a nemít možnost vstřebávat krásy světa žaludkem? Nechtěla. Z vysoka se na to můžu vy…
A přeci se hodnotím. Když se večer hodně najím, tak mám výčitky svědomí. Jdu se pak projít nahá okolo zrcadla a radši dělám, že tam nejsem. Stydím se. Proč sakra? Asi proto, že téma mého zavalitého těla bylo od mých dětských let často na pořadu dne a mně se to prostě chtě nechtě vrylo do podvědomí, poškrábalo mi duši. Měla jsem pocit, že nejsem dost hezká, dost hubená, dost dobrá. Že moc žeru, jak by mě pak někdo mohl chtít?
Jednoho dne se k tomu všemu přidala stomie a bylo vymalováno. Na druhou stranu jsem alespoň na chvíli ve svém odraze v zrcadle přestala řešit váhu a začala řešit ohavnou jizvu a pytel. Můj přítel Crohn mě několikrát v životě dostal do situace, kdy jsem nekontrolovatelně začala hubnout. I přes všechny bolesti, nechutenství a trápení jsem se cítila lépe, krásnější. Byla jsem konečně hubená. Konečně jsem se mohla začít líbit těm hezkým chlapům, co chtějí hezké ženy s hezkou postavou.
Dokonce jsem si jednou sama pomohla k výrazným problémům, protože se mi líbilo, že hubnu. I když kvůli nemoci. A tak jsem míň jedla a užívala si pocit stále volnějšího oblečení. Jenže jednoho dne jsem byla hubená až moc a váhu nahoru prostě nešlo dostat. Ocitla jsem se na šikmé ploše, která vedla k podvyživení, 41 kg váhy a notně i nové nenávisti ke svému tělu. Najednou se z hezky hubené slečny stala na pohled vychrtlá anorektička. Lidi mě na ulici divně pozorovali, někdy se i nahlas ozvali. Byla jsem vyřízená a do zrcadla jsem se podívat nemohla už vůbec, vždycky jsem se z toho rozbrečela. Bála jsem se o holý život. Nechtěla jsem zemřít…
Naštěstí jsem zpět a zpátky jsou i moje kila lásky k jídlu. Pytel mám nalepený na lehce tučném břiše, a i když s ním nejsem úplně spokojená jsem šťastná, že žiju a že můžu normálně jíst, hýbat se. A kdyby náhodou přišel další průser s Crohnem, tak mám na chvíli zásobu, ze které můžu čerpat. Crohn totiž dokáže sežrat velké množství váhy za velmi krátký čas. U mě to bylo například 20 kg za 6 měsíců. A věřte mi, bylo to dost na hovno. Jiný výraz pro to nemám.
Vězte, že každý jsme krásně jiný a unikátní. Tak už si to pojďme prosím užít a buďme na sebe méně přísní. Jasně, zbytečně se denně nepřežírat, za dobré jídlo se ale psychicky netýrat. Život je tak krátký a byla by velká škoda, kdybychom si ho plnými doušky neužili a trápili se zbytečnostmi.
Vaše Tereza