Nebudu vám nic nalhávat. Jak už jsem psala dříve, tak i po deseti letech života se stomií jsou momenty, kdy bych ji nejradši přelepila a dělala, že tam vůbec není. Abych opět měla zacelené břicho bez jizev a vylezlého střeva, protože kdo se na TO sakra chce koukat? Abych si nemusela denně měnit sáček, otírat si z břicha střevní obsah, pudrovat krvácející podrážděnou kůži a zase bych mohla v klidu spát na břiše.
Zastavím, prodýchám a uvědomím si, že bych tu bez ní už nebyla, a že ji vlastně mám ráda. Je to moje nejbližší kamarádka. Můj tvrdohlavý kus střeva, který den za dnem odvádí střevní obsah a umožňuje mi opět žít kvalitní život.
Byla bych to bez stomie ještě vůbec já? Dokážu si vůbec život bez ní představit? Nedokážu. Tak proč mě to někdy štve? Asi proto, že bych měla ráda jednoduchý život bez bolestivých komplikací, tělo bez jizev, které by mi každý den nepřipomínalo, kolik bolesti jsem za svůj krátký život prožila. Je to taková mentální hra „Co kdyby“. Co kdybych ji neměla, co kdybych nebyla nemocná, co bych asi všechno mohla dělat, co bych všechno mohla dokázat?
Došlo mi, že na konci dne nejsem naštvaná na svou milovanou stomii, ta mi pomáhá. Jsem naštvaná na sebe, na svoji nemoc. Jsem naštvaná na neviditelné důvody, kvůli kterým se u mě v 18 letech objevila a několik let mi ničila život. Jsem naštvaná na to, že jsem ve svých dvacátinách nemohla dělat co jsem chtěla, že je ze mě dnes invalida s únavovým syndromem, že se už do konce života budu muset hlídat a doufat, že mě nepotká další katastrofa.
Vlastně stále řeším svoje nejistoty, nedokonalosti a strachy. Chudák stomie je často první na ráně, když podvědomě hledám viníka. Ten kus střeva za to ale nemůže. Příčina mých problémů tkví někde hodně hluboko, na to bych se měla zaměřit.
Takže pokud máte někdy se svojí stomií mentální problém jako já, zkuste se na to podívat z druhé strany. Ona je pouze důsledek našich problémů, ne jejich příčina. Naše kamarádka, ne nepřítel. Poděkujme ji a starejme se o ni s láskou.
Vaše Tereza