Milí přátelé,
je mi přesně sedmdesát a jsem nositelem kolostomie necelý rok. Jsem také „PRASE“ (PRAcující SEnior) a i když v současné době působím ve zdravotní pojišťovně jako revizní lékař, věnoval jsem nejpodstatnější část svého života lékařskému oboru patologie. A podstatným dílem i patologii trávicího traktu, takže jsem velmi blízce obeznámen s problémy, které máme.
Desítky let jsem vyšetřoval naše resekáty a naše biopsie, takže mám v mozku uschovány jejich pooperační i mikroskopické obrazy. Proto také vím, že moje diagnóza divertikulitidy, pro kterou jsem byl operován je jednou z nejpříznivějších diagnoz, které ke stomiím vedou. Velmi mnoho let jsem věděl, že mám divertikulózu a snažil se ji dietou a medikamenty „usměrňovat“ v naději, že už to bez operace „nějak doklepu“.
Nestalo se, neb jsem učinil naprostou hloupost: se svým vnukem jsem navštívil Aquapalace, a protože mne bolela záda, dal jsem si masáž horkou vodou. Zánět se tím pádem rozběhl, střevo prasklo a započala difusní sterkorální peritonitida, takže jsem měl skutečně „na mále“. Leč Vinnetou mne do „věčných lovišť“ ještě pustit nechtěl a já dobře věděl, proč mám bolesti. Ocitnul jsem se na operačním sále tedy ještě včas. Trochu jsem sice rozesmál své kolegy otázkou „zda budu mít vývod“, ale pak už to šlo ráz na ráz. Dost jsem se obával narkózy a zejména „probouzení“, protože jsem si jako medik přivydělával dělaje zřízence na operačních sálech a věděl jsem, že toho při probouzení na sebe vykecáme víc, než bychom si přáli.
Nyní ale již odbočím. Kromě patologie jsem měl také příležitost pracovat na ministerstvu zdravotnictví – a poměrně dlouho i v oblasti péče o zdravotně postižené občany. Poznal jsem, že prakticky každé postižení má své „sdružení“, které bylo ze strany ministerstva podporováno. Stomie jsou trochu zvláštností v tom smyslu, že k ní vede více druhů onemocnění a nás, stomiky, spojuje spíše důsledek (stomie), než příčina (onemocnění). Čili kromě léčby základního onemocnění nám musí jít také o péči o vývod a jizvy, o styl života a o začleněním do všech jeho složek. Vnímám jako absurdní, že společnost toleruje nevidomé, neslyšící, vozíčkáře, občany se ztrátou končetin – ale my, stomici, jsme bráni „tak trochu jinak“, příčiny nechci rozvádět.
Proto jsem velmi rád, že jsem trochu náhodně narazil na NEJSEMTABU. Sám jsem totiž začal přemýšlet o tom nějakou takovou iniciativu založit, obecně pro ty z nás, kteří mají zájem žít s velkým „Ž“. Na závěr trochu humoru: Představoval bych si vznik „stomické módy“, kdy by například na plovárnách lidé obdivovali nápaditost výzdoby našich sáčků. Pochopil jsem ale, že něco podobného už i vzniká. Takže úplně na závěr nám přeji příznivé jaro a pokrok v eliminaci našeho „tabu“.
MUDr. Jan Šťastný, MBA
patolog
Moc hezké psaní. Děkuji