Nouzová koexistence s koronou

Venku prší, je ticho, ulice jsou poloprázdné a lidi zahalení do roušek. Modrých zdravotních, respirátorů, designově upravených, podomácku ušitých z veselých látek, či jednoduše zabalená hlava do nejbližší pleny, kterou onen při spěšném odchodu z domu našel u dveří. Vejdu do obchodu, kde od sebe lidi s respektem a vystrašeným výrazem očí odstupují. Bojí se, aby to na ně náhodou neskočilo. Stojíme v dlouhé frontě na poště a čekáme jak vojáci poslušně za sebou, až se budeme smět pohnout o kousek dál. Ale pozor, ať nepřekročíte pomyslnou dvou metrovou bariéru!

Všichni se o tom baví. Na ulici, doma, v práci, v obchodě, ve zprávách se neřeší už nic jiného. Čísla, přírůstky, komplikace, ubývající počet zdravotnického personálu, počet nových úmrtí. Všechno je teď o číslech. Kolik jich přibylo, kolik se jich vyléčilo, jestli se už zploštila křivka, jaký je teď koeficient, počet úmrtí s, kolik lůžek zbývá, kolik doktorů zbývá, kolik dní zbývá, jak dlouho bude nouzový stav…

Nouze. To je ono, to je to slovo. Nouze. Aneb situace, ve které není možné uspokojit některé potřeby, nebo není něčeho dostatek. Výstižné pro tuto dobu.

Nouze o pozitivní zprávy, krásné plány do budoucna, nedostatek lidského kontaktu, podpory přátel a rodiny, možnost vidět své nejbližší. Co když už se se starými a nemocnými neuvidíme?

Nouze o vidinu, kdy to bude lepší. Není to tak, že svět končí. To ne, stejně rychle jako se prodere zelená rostlinka popelem po zničujícím požáru, stejně tak se i lidé oklepou a pojede se dál. Vždycky se jede dál, svět a život se nikdy nezastaví. I když ten svět bude už jiný.

Nouze v tom, že si připadám jako zajatec politických představitelů země, ve které žiji, zajatec jejich často nesmyslných plánů, které nejsou podle mě v souladu s nejvyšším dobrem lidí. Zajatec neschopných představitelů, kteří uvrhají tuto zemi do krize. Zajatec strachu a předsudků, vidin kolapsu zdravotnictví, ekonomiky, zaměstnanosti, sociálních vazeb. Jenže co s tím, když s tím pramálo zmůžu? A má vůbec smysl něco teď dělat, vytvářet, plánovat, když se všechno ruší a kdo ví, jak to všechno dopadne?

Když o mně píšou v médiích, tak je tam často usměvavá a stále pozitivní mladá pacientka. Ale tak to není. Taky propadám chmurám a pocitům bezmoci a bezvýznamnosti. Třeba jako dnes, kdy se z toho potřebuju vypsat. Protože teď až moc poctivě sleduju zprávy a projevy a říkám si, jestli se ten přístup někdy změní. Nebo se mám prostě smířit s tím, že stát povedou nabubřelí a sobečtí panáci, kteří do toho půjdou kvůli penězům a mocenskému chtíči, a ne službě lidem.

Anebo je to prostě na nás, abychom to změnili…

Vaše Tereza