Neříkám hop, protože jsem ještě nepřeskočila. Spíš se k tomu skoku intenzivně připravuji. Mám pocit, jako bych stála na rozžhaveném písku nádherné pláže, průzračného moře. Je mi horko, motá se mi hlava a jediné, po čem toužím je schladit se ve vlnách očistné mořské vody. Je osvěžující, ale tak studená a dál od břehu tmavá! Jediné, co zbývá je zadržet dech a skočit.
Podobně se cítím i v otázce osobní autenticity. Být tím kým opravdu jsem a nestydět se za to. Přestat přemýšlet, co si o tom budou myslet, co mi na to řeknou, jak se pak ke mně budou chovat a co ode mě budou očekávat. Nejčastěji to řeším v rodině a mezi přáteli, pak samozřejmě i v práci, ale tam je to jiná situace. V práci člověk někdy prostě musí držet jazyk za zuby. Musí to tak ale být i v osobním životě?
Jsou věci, o kterých se nemluví. Názory, které se nahlas neříkají. Není to slušné. To se prostě nedělá. Tohle se v naší rodině nenosí. A tak dále a tak dále. Určitě to moc dobře znáte sami, možná se u vás používají jiná slovíčka. Význam a dopad mají ale stejný. Přestaneme se o věcech bavit. Bojíme se je řešit. Nechceme se hádat, být odmítnutí, odsouzení, a třeba i nakonec osamocení.
Některé z nás v životě postihlo silné trauma. Často v dětství, hádky mezi rodiči, úmrtí, nemoc, násilí, alkohol, drogy… Někdy je člověk stydlivý a neprůbojný od přírody. Nebo nám náš názor nepřipadá dost důležitý, že třeba nejsme dost chytří. Tak radši mlčíme a podřizujeme své životní hodnoty a cíle mínění někoho jiného.
Nedávno jsem četla moc hezké slovní spojení „Jediní lidé, kteří se vztekají, když si nastavíte hranice, jsou ti, kteří profitovali z toho, že jste žádné neměli.“
Věta, která za mě sedí jako prdel na hrnec. Všichni, kteří profitovali z mojí slabosti se teď opravdu vztekají a nelíbí se jim to. Jsem náladová, uzavřená, jiná. Ale já už prostě někdy nemám náladu ani sílu vrátit se do staré řeky a jet stejný kolotoč konverzací a činů, které mě akorát dělají nešťastnou. Ale jo, chápu, byly to hezký časy, když se Tereza se vší samozřejmostí obětovala pro dobro ostatních, nebudu je jmenovat...
Ale abych se vrátila zpět a dokončila svoji pointu. Je hodně těžké nabýt ztracenou sebehodnotu a sebevědomí. Třeba na chvíli skončíte úplně sami. To není na škodu. Ba naopak. Aspoň vás energeticky nevysávají lidé, kteří na vás jen parazitovali, protože jste jim to doteď dovolili. Tím, že se jich zbavíte, děláte místo pro nové a pozitivní zážitky, nové vztahy. Půjdete nahoru a s vámi i vaše okolí.
A na to je hezký pohled. Držte se, přátelé!
Vaše Tereza
foto Anna Kovačič pro časopis Žena a život