Po čtyřech letech boje, střídání aktivních fází zánětu s remisemi, jsem stála před věcí, která pro mě znamenala absolutní konec. Celou dobu, co jsem byla nemocná, jsem si stála za tím, že než mít stomii, radši umřu, i kdybych si něco měla udělat sama. Poslední týden před operací, bolavá, podvyživená, vyčerpaná, jsem nonstop brečela. Bylo to tady. Sestřička mi nakreslila křížek na břicho. Tak, tady to bude. Ten hnus, který je mou nejhorší noční můrou. Navíc nikdo neví, jestli mi tohle všechno pomůže, když ani neví, jestli mám crohna nebo ulcerozku. V hlavě jsem měla jediné - až to zítra uvidím, určitě se aspoň pozvracím.
Po probuzení z anestezie jsem ale psychicky necítila vůbec nic. Bylo mi to jedno, věděla jsem, že už tam ten zpropadený sáček jednou je a musím to s ním zvládnout do posledního dne, než mi tu odpornou věc sundají a já budu zase normální.
Starat se o stomii mi nedělalo problém. Neměla jsem problém na ni koukat, sahat, bylo to jako by ani nebyla moje, jela jsem na “automat”, prostě bylo třeba to udělat, tak jsem to bez emocí udělala. Po propuštění z nemocnice se začaly objevovat první potíže. Podložka podtékala - ve dne, v noci, kůže kolem stomie byla podrážděná do krve, kamkoli jsem šla, měla jsem nutkání si na sáček a podložku pořád sahat, abych měla jistotu, že jsou v pohodě. Byla jsem v neustálém stresu, pořádně nespala, měla jsem pocit, že se musím nutně zbláznit. Děsila jsem se každého dne, kdy bylo třeba sáček vyměnit.
Shodou okolností jsem si měsíc po vyšití stomie zlomila pravou ruku, což pro mě jako pravačku situaci dosti zkomplikovalo. Bez pomoci mamky bych nebyla schopna se o sebe v ohledu stomie postarat. Kolikrát jsem jí v koupelně brečela, že už “to” nechci, že jsem to nikdy nechtěla a měla si radši ublížit. Kolikrát jsem vzteky vybuchla a vyčetla jí, že vystřihla v podložce moc velkou díru a nebudu mít podložek a sáčků dostatek.
V době absolutního zoufalství jsem se ke svým blízkým nechovala vůbec pěkně, často jsem plakala a byla v depresi. Toto celé trvalo asi tři měsíce. Pak se něco změnilo. Došlo mi, že s takovým přístupem bude všechno jen horší a ani nevím, jakým zázrakem se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že vlastně o nic nejde. Našla jsem osvědčené způsoby, jak stomii přilepit natolik dobře, že nepodtékala, začala jsem sportovat, jíst, co jsem chtěla. Bez bolesti to byla najednou obrovská svoboda. Už mi nevadilo sáček mít, umožňoval mi dělat věci, které jsem už spoustu let dělat nemohla, začala jsem ho vnímat jako něco pozitivního. Takhle uteklo prvního půl roku, kdy mi bylo slíbeno vyšití pouche v Hořovicích. Těšila jsem se na to jak malé děcko, za tři měsíce od druhé operace mi přeci slíbili, že stomii zruší.
Nakonec bylo všechno jinak. V Hořovicích mi vyšili pouch, bohužel následná péče byla kvůli nepřítomnosti primářky katastrofální. Původně byla hospitalizace plánovaná na 7 dní. Pátý den od operace jsem dostala vysoké horečky. Poslali mě na CT, výsledek - zápal plic. Věděla jsem, že je to nesmysl. Po tom, co se snažili teploty bezvýsledně srážet paracetamolem jim paní primářka telefonicky nařídila provést mi sono a další CT. Desátý den od operace tedy zjistili, že se mi v podjaterní oblasti vytvořil půllitrový absces. Navíc mě za dobu hospitalizace podvyživili o 11 kg, takže stačil jeden špatný malý pohyb nebo den navíc, absces by prasknul a já neměla šanci to přežít. Takové pochybení je neodpustitelné, a to se už ani nebavím o přístupu ošetřujícího lékaře. Po dvaceti dnech hospitalizace mě propustili, v takovém stavu, že se mě blízcí lekli a mysleli si, že nemám šanci přežít cestu do Ostravy.
Poté již šlo všechno podle plánu. Prvního února mi po devíti měsících se stomií byla tato zanořena. Byla jsem nadšená a dodnes si pamatuju, když jsem břicho “jen” s jizvami viděla poprvé. Teď v srpnu, jsem ráda, že jsem to všechno podstoupila. Žiju v podstatě normální život, jím, co chci, začínám sportovat, snažím se pomáhat ostatním. Psychicky ani fyzicky jsem se nikdy necítila lépe. A i když vím, že sáček bych znovu nechtěla, můžu říct jediné - není to taková oběť, když vidím ten pohádkový závěr. Dá se s ním žít a na bolest člověk zapomene velmi rychle. Není to nejspíš cesta, kterou by si jakákoli mladá holka (nebo kdokoli jiný) vybrala dobrovolně, ale opravdu není zbytečná. Jediné, čeho lituji je, že jsem resekci tlustého střeva, stomii a vyšití pouche nepodstoupila už mnohem dříve. Ušetřila bych si spoustu bolesti a času, který jsem mohla trávit s lidmi, které mám ráda nebo věcmi, které ráda dělám.
Vývod. Říkala jsem mu Lucius. Byl pro mě ztělesněním mého osobního pekla a zároveň nositelem jiskřičky naděje.
Nikol