Někdy musíme padnout na dno, abychom povstali jak Fénix z popela



Tahle pandemická doba mě, a dovolím si říct nás všechny, zkouší až na dřen v psychické stabilitě a motivaci žít šťastný život. Nejsem typ člověka, který když něco prožívá má potřebu všechny svoje vnitřní pochody okamžitě ventilovat ven. Potřebuji se sama v sobě nejdřív zorientovat, nějak pochopit, o co se tady jedná, prostě nazvat věci správným jménem. A tak mlčím. Mlčím, dokud to aspoň trochu nepochopím a můžu s tím něco dělat, nějak se k problému postavit.


Dlouhé měsíce se necítím ve své kůži. Minulý rok se to ještě dalo zvládnout. Přišla nová nemoc, která nás semkla dohromady, byli jsme v tom spolu, a všichni jsme se tak nějak snažili z toho dostat, pomoct si. Okolo Vánoc už ale bylo jasné, že to jen tak neskončí. Světlo na konci tunelu začalo pohasínat a s tím začínala docházet i síla bojovat, vstávat ráno s pozitivní myslí, tenčily se i finance, nové i rozjeté projekty odložené na vedlejší kolej až to všechno skončí. Ale kdy to skončí???


Začalo to prázdnotou. Pak přišla frustrace. A pak regulérní depka. A kde nic, tu nic. Už ani ven se pořádně nesmí, nesmíme se vídat, někde si jen tak sednout, popovídat si, dát si kafe a skleničku vína (moje oblíbená terapie). Domácí degustace a sebelepší jídlo to nedokáže přebít, maximálně jsem z toho ztloustla a přidala si další mindrák, že jsem jak bečka.


Připomíná mi to období, kdy jsem byla těžce nemocná, někdy až nad hrobem a vidina normálního života v nedohlednu, jestli vůbec kdy. Doktoři na náladě nepřidávali a jen diagnostikovali a vypočítávali všechny moje vnitřní katastrofy. Tohle období je prostě zkouška. Zkouška jako každá jiná v životě. V tom nevypočitatelném čase, který máme možnost trávit v přiděleném těle na planetě Zemi. Nekončící jízda na horské dráze, jednou nahoře a jednou zase sešup z výšin dolů do údolí smutku a zmaru. A stejně. Když přijde na lámání chleba a člověk má odejít, nebo ho k tomu v raném věku nutí nemoc, sebevětší nasranost na ten divný kolotoč nesnižuje chuť tu ještě aspoň chvíli zůstat. A dát tomu životu šanci. Držíme se ho zuby nehty, co nám síly stačí. Protože pro trochu lásky, šel bych světa kraj, pro trochu něhy, objetí milovanou osobou, momenty štěstí s rodinou, krásy přírody… To za všechny ty útrapy a nejistotu stojí.


Čím déle zůstáváme v negaci a smutku, tím hůř se z ní dostáváme. A proto vědomě vystupuji z té své, pane bože. Vstávám z popela svého nezmaru a těším se nových zítřků. Těším se i z dneška, i když mě až neuvěřitelně irituje ta nekončící pitomá zima, bych do toho kopla 😊 Ale což, stejně jako ten hajzl kovid, i zima přejde, už rostou sněženky, pak Velikonoce a pak už jen teplo, jaro, rozpuk, barvy. A temno ustoupí božskému světlu lásky a krásy.


Modlím se za nás všechny a přeji hodně sil.

Vaše Tereza


Sociální sítě
  • Instagram
  • Facebook