Zkusím vám poodkrýt část našeho příběhu. Dlouho jsem se k tomu odhodlávala, ještě pořád je to s námi jako na houpačce. Jsou dny, který jsou v pohodě a zvládáme to parádně, ale ještě jsou taky ty chvíle, o kterých se mi těžko povídá a ani to nedokážu pořádně vysvětlit… Ale to je spíš způsobený tím šokem, kterým jsme si procházeli.
27. 11. 2018 se nám obrátil svět vzhůru nohama. Dozvěděla jsem se, že můj přítel (Honza) měl autonehodu. Stalo se to celkem brzy ráno, když jel do práce. Řidič dodávky nezvládl řízení a napálil to přímo do auta, které řídil Honza.
Nikdy z hlavy nevymažu ten pocit, když jsem volala do nemocnice a jediný, co jsem si tak hrozně přála bylo, aby mi lékař sdělil něco v tom smyslu: „Ano přítele máte v nemocnici, ale bude v pořádku, nebylo to nic vážného.“ Jenže to se bohužel nestalo… Bylo mi řečeno, že Honza je ve velmi vážném stavu, bojuje o život. Nedokázala a ani nechtěla jsem tomu uvěřit, nedá se to popsat, co jsme všichni prožívali.
Ještě ten den Honzu převáželi do Motola, následovalo několik operací - hlavně břicha, hlavy, břišní aorty a taky měl zlomeninu stehenní kosti, která byla v tu chvíli „to nejmenší“. Nejvíce to odneslo břicho a vnější poranění na hlavě, naštěstí nemuseli zasahovat přímo do mozku. Ale i tak se ho to zčásti dotklo.
14 dní od úrazu zůstával v umělém spánku a teprve až třetí den od nehody mu „zavřeli“ břicho. Jezdil z operace na operaci, takže ho vlastně nechávali takhle „otevřeného“. A až ten třetí den nám oznámili, že už nemuseli žádnou část střev resekovat, udělali revizi a mohli tu ránu zavřít. V dutině břišní měl opravdu velké zranění a odnesly to skoro všechny orgány a část střev musela být odstraněna. Neříkám, že to nebyl šok, když jsme se dozvěděli, že Honza bude mít stomii. Přesněji kolostomii, ale v tu chvíli jsme si přáli jenom jediný. Ze začátku byli lékaři dost skoupí na jakékoliv naše otázky, ne že by byli neochotní, ale sami toho upřímně moc nevěděli. Bylo nám řečeno, že z lékařského hlediska udělali maximum a bude se jen čekat, jak se s tím Honzy tělo popere. Co se mozku týče, tak ohledně toho nám nebyli říct schopni absolutně nic. Mohli jsme jen doufat a věřit, že to bude náš Honza, stejný jako předtím. Nebudu to rozepisovat úplně do detailů, pro mě samotnou je to zatím ještě dost těžký. Ten hrozný strach a totální bezmoc si v sobě poneseme asi celý život.
A teď vlastně proč to sem všechno píšu. Honza je v tuto chvíli přesně 12 měsíců od úrazu a žije(me) s kolostomií. V květnu 2019 byl na zanoření, které se bohužel nepovedlo. Takže se stomií žijeme dál. Učíme se trošku jiný život, tady bych ráda zdůraznila to spojení trošku jiný. Protože to tak je, nezměnilo se toho pro nás mnoho, většina věcí je dost stejná! I co se týče partnerského života, nemáme žádný omezení a bereme to sportovně :) Jsme na to dva, a tak je to pro nás si myslím snazší. Vždycky, když se na Honzu dívám, mám pouze dvě možnosti. Buď bych se na něho mohla dívat jako na nějakého „invalidu“, anebo jako na člověka, který si toho hodně prožil a musel hodně bojovat, aby se zase vrátil zpět. Vždycky, když se na něho dívám, vyberu si tu druhou možnost. Je to můj hrdina!
Kvůli tomu úrazu zhubnul během prvních dvou měsících 28 kilo a ztratil hodně svalové hmoty, ale díky bohu neztratil sílu bojovat. Nevzdal to ani tehdy, když se nemohl cca měsíc a půl hýbat a musel ležet na JIP jenom na zádech, protože měl tu zlomenou dolní končetinu v natažení. Taky první měsíc nebyl schopný do sebe dostat skoro žádné jídlo, pořád jenom zvracel, samo tělo se srovnávalo z toho šoku a potřebovalo čas. Asi tak po měsíci a půl se to celkem zlepšilo, Honza už byl schopný něco sníst. (A teď to pořádně dohání :) )
Po třetí operaci nohy cca v polovině ledna se poprvé od nehody posadil a začal zkoušet postupně „první kroky“ v chodítku. Následovala rehabilitační oddělení a hodně cvičení a teprve po třech a půl měsících se po nehodě dostal z nemocnice domu.
Věděli jsme, že je celkem malá šance, že to Honzík přežije, ale všichni jsme doufali a věřili, že to tak bude. Doufali jsme v zázrak. A ono se nám to splnilo, dopadlo to asi jak nejlépe mohlo.
Vždycky, když na mě padne ten splín, tak si říkám, že by mohlo být hůř. Vždycky může být ještě hůř. Každý den děkuju za to, že to takhle dopadlo. Chtěla jsem jenom poukázat na život se stomií z mého pohledu, jako z pohledu přítelkyně. Když se chce, všechno jde :) Stomie není zas tak velké omezení nebo něco s čím by se nedalo fungovat. Jak nám zdravotní stav dovolí, podnikáme různé výlety, sportujeme a celkově fungujeme úplně normálně. Možná, že to z mého pohledu může vypadat zvláštně, protože nejde o moje tělo a sama stomii nemám. Ale žiju s člověkem se stomií, takže se mě to taky v určitém úhlu pohledu týká.
Omezuje to člověka jenom v hlavě. Vždy se mi zdálo spojení, že „naděje umírá jako poslední“ hrozný kýč a jen otřepaná fráze. Ale když o tom tak s odstupem času přemýšlím, naděje bylo to jediné, co jsme měli…
Comentarios