Tolik jsem se již toho namluvila o tom, jak bychom se všichni měli mít rádi, jak máme mít rádi své tělo, protože nás trpělivě nese životem. Jací jsme hrdinové, že jsme přežili všechny ty zákroky a invazivní operace, které na tom těle zanechaly šrámy. Že svoji novou identitu máme nosit hrdě…
Procházím nahá po koupeli okolo zrcadla, břicho vyvalené jak vorvaň, menstruační bolesti nejvyššího stupně, ke všemu přejedená nedávným obědem… Zastavím se a tupě zírám, nevím co říct. Pere se to ve mně. Na jedné straně Louis L. Hay a její Miluj svůj život, a straně druhé zazní jen hvizd a podivující se zvolání „Tvl Téro, ty máš ale ránu, holka. Už nežer!“
Stydím se za to, ale zasteskla jsem si, že už nejsem hezky hubená jako když mi bylo blbě. Teď jsem zaobalená v zimním tukové vrstvě, spokojená, zamilovaná a hrozně ráda žeru. Taky je to na mě vidět. A s láskou se na sebe bohužel nedívám. Když mi bylo blbě, chtěla jsem mít trochu tuku, brečela jsem, jak jsem vychrtlá. Když ho mám a k tomu dobré výsledky u doktora, mám se sebou problém. Paradoxně mi stomie ani pytel na tom pohledu nevadí, mám problém jen s tím tukem.
Rozhodla jsem to s vámi sdílet, protože je to pro mě celkem překvapující, a hlavně k vám chci být upřímná. Zjistila jsem, že po těch letech života se stomií jsem ji přijala jako přirozenou součást svého těla a už mi vůbec při pohledu na sebe nevadí. Prostě je to stejný kus těla jako třeba noha. Člověk by řekl, že pro mě největší problém bude představovat právě ta stomie. Proto mi ten paradox připadá tak vtipně zajímavý. Že stejně jako každá jiná holka na světě nejvíc řeším špeky. A do toho radím všem okolo jak se mají mít rádi, že je to tak v pořádku.
Moje hubená postava mi byla dána jen jako „bonus“ projevů nemoci, žádná konstanta. Když se mi udělá líp, tak ukládám všechno, co do sebe pošlu. Nejspíš abych měla dost zásob až mi zase bude blbě a bude potřeba mít z čeho brát. Takže bych už měla jíst pouze zdravě. Ach jo… Žraní je moje podstata. Opravdu, moje první kroky v životě byly právě za jídlem. No a taky bych měla každý den vyvinout řádnou fyzickou aktivitu. Takže to vidím na dlouhé a svižné procházky se psem a méně cukru, snad to zabere!
Moji milí, mějte se rádi. Nebo to aspoň zkuste, jdu na tom taky makat. Jo a nebojte, tohle je stará fotka, teď by vypadala trošku jinak...
Vaše Tereza