Říká se, že změna je život. Ne každý si změny užívá. Představují krok do něčeho nového, neznámého, co když mi tam nebude dobře? Jestliže se jedná o změnu, jakou je například svatba či koupě domácího mazlíčka, určitě se na ni těšíme. Co když jsme ale v situaci, kdy musíme celý svůj život překopat kvůli nemoci? Nemoci, kterou nikdo nechce, ubližuje nám, bolí, znemožňuje normální život. To jsme pak v situaci, která se řeší složitě, někdy zdlouhavě, a je velmi náročná na psychiku.
Pamatuji si, jak jsem pracovala na plný úvazek v nadnárodním korporátu, chodila na časté operace kvůli Crohnově chorobě, nemohla jsem vykonávat svoji práci stoprocentně, ale neviděla jsem jiné východisko. A tak ten celý kolotoč pokračoval tak dlouho, dokud jsem se psychicky i fyzicky nezhroutila. Skončila jsem s 41 kg váhy a nejistou možností přežití. To byla najednou změna!
Z plného pracovního vytížení do pozice brouka na zádech, který ne a ne se převrátit a opět vzlétnout. Neviděla jsem cestu ven. Prožívala jsem měsíce vnitřní černoty, kdy jsem se bála o holý život. Tahle změna mě opravdu nepotěšila. Situaci rozhodně nepomohl ani fakt, že se ze mě stal invalida 3. stupně a moje šance na návrat do běžného pracovního procesu byla ta tam. Myslela jsem si, že je to konec. Konec všeho normálního. Že už ze mě do konce života bude invalida, nemohoucí, přítěž sobě i rodině.
Z tohoto sladkého omylu mě vyvedla až má dobrovolná práce pro pacientskou organizaci České ILCO, kde jsem viděla, že na tom pacienti mohou být o dost hůř než já. Najednou jsem viděla nový smysl života. Mohla jsem být někde užitečná. Rozhodla jsem se tedy pro změnu a začala jsem veřejně mluvit o životě se stomií. Moje vystoupení měla ohlas, což mi dávalo sílu jít dál. Měla jsem pocit, že moje práce má smysl a dokáže lidem pomoci.
A tak jsem přemýšlela a přemýšlela… A abych to zkrátila, po nějaké době mi v hlavě vyvstala myšlenka, že konečně začnu svůj příběh psát na internetu formou blogů, nechám se nafotit s odhaleným sáčkem a ukážu světu i sama sobě, že se není za co stydět. A hele, světlo světa spatřilo NEJSEMTABU. Název, kterému se při každém svém vystoupení, s každým svým názorem, snažím dostát. Nebylo to jednoduché. Byla to ale změna, která mi pomohla smířit se se svojí situací, najít nový smysl, seznámit se s novými úžasnými lidmi, kteří chtějí mojí myšlence pomáhat. Mohu tedy dnes svoje aktivity rozšiřovat, přidávat pacientská setkání, rozhovory s doktory, stomasestrami atd. Aktivit v projektu NEJSEMTABU máme teď již opravdu mnoho.
Kromě pacientského projektu jsem se i rozhodla začít šít a prodávat speciální spodní prádlo pro stomiky, protože jsem u nás na trhu nenašla vyhovující produkty. Jen pro představu, firmu jsem nikdy předtím nezaložila ani nevedla, a s textilním průmyslem jsem na začátku žádnou zkušenost také neměla. Ale řekla jsem si že hej, změna je život, tak jsem do toho skočila. A opět, změna to není jednoduchá, práce je to velice náročná. Já bych teď ale nechtěla dělat nic jiného na světě, tak se vším peru a jdu dál, stůj co stůj.
Myslela jsem si ve chvíli, kdy jsem ležela na posteli, a nevěděla, jestli to přežiji, že jednou založím firmu a projekt pro pacienty? Že o moji práci bude zájem, budu zvaná na konference, dostanu ocenění, bude mě to bavit a naplňovat? Nemyslela. V životě by mě něco takového nenapadlo, ani by se mi o tom nesnilo. A vidíte, zrovna paradoxně právě díky svojí tak málo milované nemoci, a díky tomu, že mi byla vyšitá stomie, se mi život obrátil o 180 stupňů. Ze začátku to bolelo, ale dalo mi to lekci. Dnes již vím, co chci a co ne. Co je pro mě dobré a co ne. A snažím se podle toho řídit. Nemoc může být tím nejtěžším obdobím v životě. Na druhou stranu díky ní můžeme najít nový smysl života, novou práci, přátele, třeba i konečně najít sám sebe.
Vaše Tereza
Článek vyšel ve 21. čísle časopisu Helios, který vydává společnost Coloplast