Nemyslím tím vyloženě nějakého Nebojsu, který neohroženě jde tmavým hustým lesem a je připraven skolit i draka. Myslím tím typ nátury, která neustále neřeší, co si o něm ostatní myslí, jestli náhodou někoho nenaštval, jestli všechno udělal, tak jak měl. Pro příklad ho pojmenujme Honza.
Honza je typ člověka, který si jde svým životem, pracuje, nekrade, s nikým se zbytečně nepere ani nehádá, nesoudí. Nejlepší pro něj je, když ho jeho okolí nechává na pokoji a on si jen tak v klidu žije svým tempem. Když mu ale náhodou někdo zježí chlupy na těle ať už slovy, nebo fyzickou agresí, je v tu ránu připraven bránit se, a s nikým si nebere servítky. Pokud je přesvědčen, že je v právu. A když přijde na věc, tak se i tou pěstí ožene. Protože jak sám říká, nikdo se do něj srát nebude.
No a pak je tady Tereza. Tak Tereza se narodila jako hezká usměvavá holčička, a i tak se od ní očekávalo, že se tak bude chovat. Vždy bude milá, slušná, hlavně tedy poslušná, a s nikým se do konfliktu přeci pouštět nebude. Hlavně všem pomáhej a dobrovolně si nechej radit, jak máš svůj život žít, co si myslet, co studovat, co dělat za práci a tak dále a tak dále. Jak se na mladou dámu sluší.
Tereza již od útlého dětství řeší, jestli cokoli, co zrovna udělala, jestli udělala správně. Jestli tím náhodou někoho nenaštvala nebo neurazila. Jestli si může říct o víc a nestydět se. Jestli je pořád ještě ta hodná holčička. A když dostane přes prsty, což dostává často, protože vždycky totiž může být lepší, bere si to osobně a je jí to líto. Vnitřně se tím potají trápí a myslí si, že v ničem není dost dobrá. I když na svoji obranu občas nahlas vykřikuje, jak je. Její vnitřní dítě se ale cítí úplně jinak.
Na druhou stranu Honza vyrůstá jako buk v lese. Ve svém světe, ve svém tempu, ve svém stylu. Svojí rodině dává dost zabrat, většinou totiž poslouchá jen sám sebe. A tak se občas stane, že si jen tak vyjde sám na procházku bez dozoru, protože prostě chtěl zjistit, co tam dál leží, tak co vám ksakru vadí? Rodina si trhá vlasy, ale naštěstí se nic tak tragického nikdy nestalo a zlomené kosti vždycky nějak srostly zpět. A tak Honza jde dál.
Oba dva mají čisté srdce, oba dva mají dobré úmysly, oba dva chtějí pracovat a zlepšovat se. Oba dva chtějí žít dobrý život.
A teď mi milý čtenáři řekni, kdo z těch dvou vyroste do nebojácného sebevědomého člověka a kdo do ustrašeného nemocného písklete?
Odpověď je jednoduchá a zároveň s ní i smysl mého článku. Tedy pokud jste typ Terezy, neklesejte na mysli. Změna je možná. Jen je to velmi dlouhá a často nekonečná terapie a stavění si vlastních hranic, takového obranného valu, který máme někdy dost rozbořený.
Honza je reálný a je můj přítel, životní partner. Moje zrcadlo. Moje terapie. Děkuju, že jsi.
Buďte stateční, moji milí!
Vaše Tereza