Buď to dáš, nebo to vzdáš



A tak se to stalo – vzbudila jsem se na posteli a mé břicho zdobil pytlík. Vývod už nepředstavoval jen nějakého strašáka v čase budoucím, byla to realita. Realita, se kterou jsem se neuměla vyrovnat, nechtěla ji přijmout. Navíc mi po předchozích operacích a komplikacích už nezbývalo moc sil, a to jak fyzických, tak hlavně těch psychických.


Zcela upřímně jsem prožívala naprosto rezignovaný stav – moje váha šla rapidně dolů, tělo nemělo sílu vstát z postele a hlava ho k tomu nemohla přinutit ani vůlí. Ta se s opakujícími průsery v kombinaci se sebelítostí jednoduše vytratila. A tak jsem dlouhé dny ležela na posteli, dívala se před sebe, litovala se a myslela na to, co vše jsem teď mohla dělat, kde jsem mohla být. Povím vám jednu věc – přesně takový přístup je cesta do pekel.


Moje odmítání přijetí toho, co nastalo, došlo až do takové fáze, že mi znemožnilo se o svou stomii začít starat. Neměla jsem ráda ji, sebe, vlastně celý svět. Nebrala jsem ji jako část sebe a vůbec jsem se o ni nechtěla zajímat. Při jednom z prvních pokusů o výměnu stomického sáčku jsem se stomickou sestrou šla do koupelny k umyvadlu a když jsme sáček začaly sundávat, měla jsem najednou tmu před očima a po pár vteřinách jsem se probrala na zemi. Omdlela jsem. A když na to teď zpětně vzpomínám, v ten krátký okamžik, kdy jsem ležela na podlaze s odkrytou stomií, mi hlavou proběhla myšlenka, jestli jsem na tom v životě byla někdy takhle špatně. A došlo mi, že mám na výběr – buď celou situaci vzdát, anebo se kousnout a s tím, co přišlo, začít fungovat.


Obecně jsem vždy byla člověk citlivější povahy a některé věci prožívala více než ostatní. Začátky se stomií pro mě byly vážně hodně náročné. Po propuštění z nemocnice mi ještě nějakou chvíli trvalo, než jsem se o svou stomii začala starat sama. V začátcích mi hodně pomohla má mamka, za což jsem ji hrozně vděčná. I přesto, že je člověk, který nesnáší krev a podobné věci, kvůli mně se překonala a naučila se mi s ošetřením vyšitého střeva pomáhat (děkuju mami!). Nicméně i když ustupoval blok samotného ošetření, psychicky špatný stav ustupoval jen pozvolna, jestli vůbec.


Úplně první impuls pro to, abych se vzpamatovala a přestala plakat nad tím, co se stalo, byla jedna tragická událost. Mému spolužákovi ze základní školy se přihodila autonehoda, kterou po dlouhém boji nepřežil. A když jsme se všichni kamarádi sešli na jeho pohřbu (krátce po mém propuštění z nemocnice) došlo mi to. Mám sice teď nějaký pytlík na břiše, pár jizev po těle, ale žiju. Přežila jsem to a vše mám ještě před sebou. Tak co tu sakra blázním?


S postupem času se začalo vše zlepšovat. O stomii jsem se uměla starat už úplně sama, nabírala jsem větší jistotu a soužití s pytlíkem se stávalo snazším. Nastalo ještě spoustu komplikací, ale na každý problém se našlo řešení. A já se mohla pomalu vrátit zpátky do běžného života, zpátky od rodičů do svého bytu, do práce, mezi své kamarády. Mohla jsem si zase začít užívat a mít radost ze života.


Nezapomínejte na to, že hlava je mocný nástroj a spoustu věcí vám může pekelně znepříjemnit, mnohdy i znemožnit. Stejně tak vás ale může podržet a vytáhnout i z toho největšího dna. V kombinaci s časem jsou vašimi největšími pomocníky – dopřejte svému tělu čas v procesu hojení a nepropadejte temným myšlenkám a sebelítosti. To je cesta k uzdravení 😊


„Ať je noc jak chce temná, vždycky po ní vyjde slunce.“ Nikola

Sociální sítě
  • Instagram
  • Facebook

© 2016 by NejsemTabu. Proudly created with Wix.com