V 10 letech mi zjistili Crohnovu chorobu, byla jsem pomalu jedna z mála z republiky, kdo
tuto nemoc měl. Teď se rapidně zvýšil nárůst. Nyní je mi 26 let a za tu dobu jsem si protrpěla
dost nepěkných okamžiků, které mě ovšem posunuly dopředu a dodaly mi více síly. Přestala
jsem řešit maličkosti.
Začalo vše častými aftami v puse, průjmy, bolestí břicha, úbytku na váze až po zánět tlustého
střeva, konečníku a chudokrevností, a s tím pak spojené mimostřevní problémy. Nemohla
jsem pomalu vyjít z domu, byla jsem děsně unavená. Zánět si nedal říct a byla mi vytvořena
stomie z tlustého střeva. Myslela jsem si, že se mi zhroutil svět. Zpočátku jsem to oplakala,
ale zpětně si uvědomuji, že to vůbec nebylo potřeba. Zjistila jsem totiž, že je to cesta k lepšímu životu. Začala jsem konečně žít a ne přežívat. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, chodila jsem na brigádu, kde byl potřeba potravinářský průkaz, začala jsem sportovat (kolo, brusle, fitko, výlety, výšlapy do hor). Nemoc mě konečně přestala omezovat.
Po čtyřech letech se zánět prohluboval, střevo se zužovalo, měla jsem špatné výsledky. Přišel
„pád na hubu“. Musela jsem podstoupit další operaci, kdy mi bylo odebráno celé tlusté střevo
a amputován konečník a byla vytvořena stomie z tenkého střeva. Po operaci vše vypadalo
nadějně, ale až do té doby, kdy přišly komplikace, tekutina v břiše a já musela znovu na sál,
kde mi vytvořily dvě stomie. Operace probíhala hodiny, trhalo se mi tenké střevo, šlo mi o
život. Půl roku jsem strávila v nemocnici. Z toho mám za sebou přes čtyřicet narkóz, které
měly spojitost s čištěním břicha. Nyní mám na hrudi ještě vytvořený katétr, který mi pomáhá
vyživovat se, abych neztrácela vodu, minerály a potřebné živiny z těla. Prošla jsem si peklem,
jenže nezbývalo mi nic jiného než to zlé období přetrpět, odrazit se ode dna. Byla jsem na tom
i po psychické stránce špatně. Největším „pohonem“ pro mě byla rodina a přátelé, kterým
patří obrovské dík.
Člověk musí bojovat a nevzdávat se. Jsem ráda, že jsem na tomhle světě a můžu opět
fungovat. Sice do práce ještě nechodím, protože mě čeká ještě jedna operace, kdy mi vytvoří
už jen jednu stomii, ale časem se vše srovná a budu žít pomalu jako zdravý člověk. Opět si
užívám života, chodím na zábavy a sportuji. Nejtěžší bylo se s tím vším srovnat, najít si
vhodné pomůcky a mít se ráda taková, jaká jsem. Jinak kvalita života je velmi pestrá.
Chtěla bych vzkázat budoucím stomikům a veřejnosti, že vývod není nic hrozného.
Nejdůležitější je přijmout vše, jak je, nehroutit se, vztyčit hlavu, být hrdý na to, co máte za
sebou a užívat si život, jak to jen jde. Vše zlé je k něčemu dobré. Dendy
Comments