Kolik z nás si v den dnešního svátku vzpomene na jeho význam? Z vyprávění prarodičů a milionu dokumentů si aspoň trochu dokážu představit, jak se lidem žilo za války. Hrozně. Konstantní strach o holý život. Nejen o život svůj, o život všech svých blízkých, jestli bude jídlo, střecha nad hlavou…
Dneska se nám vede dobře. Máme klid a mír. Někteří z nás jsou ale nemocní, a jednu takovou malou válku prožívají uvnitř svého těla. Rozšiřující se nemoc v těle mi jde dnes s nadsázkou přirovnat k okupaci nacisty. Hranice se posouvají, za nimi pouze spoušť. A nikdo neví, kdy to skončí. Nebo jestli se toho vůbec dožije.
Takže vlastně dnes asi píšu k vám, moji milí, kteří tu válku v sobě máte a všechny její příznaky prožíváte. Je to těžké, únavné a skličující. Asi vám dnes píšu i proto, že jsem od některých z vás dostala za posledních pár týdnů hodně osobních příběhů a cítím s vámi. A jsem tu pro vás, pokud se budete potřebovat někomu svěřit, ulehčit si. Já na vašem místě byla a mám pro vás pochopení, někdy snad i směrodatnou radu.
Co vám ale především chci říct je, abyste si dnešní den zkusili z našich předků vzít ponaučení, nabrali trochu jejich odvahy. Protože ani genocida, bomby, nemoci, hladomor a další katastrofy nedokázaly zabránit národním povstáním, inspirativním lidem zvednout se z popela, a ještě jednou to zkusit.
Staňte se hrdiny svého každodenního života. Protože najít alespoň částečně pozitivní vztah ke své diagnóze náleží pouze silným osobnostem. Můžete být jednou z nich. A třeba nad ní i vyhrát.
Hodně štěstí,
Vaše Tereza