Můj příběh je trochu jiný, než by se očekávalo.
Vše začalo v březnu letošního roku. Nastoupila jsem do nemocnice u nás, ve středních Čechách na laparoskopickou operaci ohledně odstranění ložiska endometriozy. Byl to poslední krok před plánovaným otěhotněním.
Ještě je nutno říci, že jsem aktivní sportovec, mám oranžový pásek v kickboxu, minulý rok jsem běžela Karlovarský půlmaraton, mám ráda a dělám s chutí všechny sporty.
Po operaci jsem týden ležela na gynekologickém oddělení, břicho ale bylo pořád vzedmuté, neudržela jsem nic v žaludku a na konci týdne jsem v sobě neudržela už ani čistou vodu. Po týdnu mne v tomto stavu pustili domů a už večer, jsem jela záchranou službou zpět, protože se k nevolnosti přidal ještě průjem. Po sonu a CT břicha mne večer přijali zpět na gynekologické oddělení s podezřením na propíchnuté tlusté střevo a nasadili mi léčbu antibiotiky. Takto to trvalo dva dny, dokud nepřišla má rodina a neviděla mne, jak ve svých 29 letech vážím 42 Kg a na sobě mám pleny pro seniory. Poté už vše vzalo rychlý spád. Odvezli mne na CT, kde potvrdili propíchnuté tlusté střevo a již i sepsi v břiše. Znamenalo to, že vše z tlustého střeva jsem měla v celém břiše.
Tehdy poprvé jsem slyšela slovo „umělý vývod“.
Probudila jsem se na multioborové JIP s kolostomií.
Myslím, že je na každém, jak se svou životní situací popasuje a protože já jsem taková, jaká jsem, po převozu na chirurgické oddělení jsem začala hned sama vypouštět sáček a vyměňovat, abych šla rychle domů.
Netvrdím, že to nebyl šok, vidět své střevo vylezlé ven z břicha, ale nejsem zvyklá se z něčeho tzv. posrávat a tak jsem to přijala.
Když mne dubnu pouštěli z nemocnice, říkali, že plánují zanoření stomie za 4-6 měsíců.
Měla jsem před sebou jasný cíl – květnovou svatbu. Takže jsem se zvedla z postele, začala se rovnat, chodit a přibírat, abych se do koupených šatů, i se sáčkem samozřejmě, vešla. O to víc, byl obřad silnější. Pro nás, mou rodinu i přátele.
I přes opruzeniny na břiše jsem prožila aktivní léto, zanedlouho jsem se jezdila na kole, ujela jsem 30km jen to fiklo, plavala jsem, chodila po horách, užívala festival, prostě jsem si žila v rámci možností tak, jako předtím. Také málokdo z neznalých situace poznal, že mám na boku něco, co tam nepatří. Vše jsem sdílela na Instagram se svými přáteli a sledujícími, aby měli možnost nahlédnout pod pokličku dennodenního života stomiků a že se rozhodně není za co stydět.
Nakonec se ze 4-6 měsíců vyklubalo měsíců sedm.
Na zanoření stomie jsem nastupovala v říjnu. Probudila jsem se opět na multioborové JIP tentokrát s ileostomií. Doktoři se báli zánětu u napojované části střeva na konečník a proto se rozhodli pro tuto možnost. Když mne pouštěli tentokrát z nemocnice, říkali že do měsíce by ileostomii zanořili.
Před Vánoci, po různých rekto-vyšetřeních mi oznámili, že to bude chtít ještě tři měsíce.
A tak si společně se stomií za chvilku budeme žít rok.
Nepíšu to proto, aby mne někdo litoval. Vím, že spousta stomikům vyhrála zpět svůj život právě vyvedení stomie. Chtěla jsem jen ukázat, jak se ke stomii mohou lidé dostat. Nejvíce mi jde o to, aby už nedocházelo k zanedbání péče a tohle se již nestávalo.
Smekám před Vámi, všemi doživotními stomiky.
Jste úžasní, krásní lidé s obrovskou vnitřní silou, kterou pochopí jen málokdo!
Děkuji za možnost napsat svůj, i když trochu jiný příběh.
Jana