„You never know how strong you are until being strong is your only choice“– toto moudro jsem si před nedávnem přečetla na internetu a nedokázala bych snad najít výrok, který by lépe vystihoval události letošního roku. Jmenuji se Nikola a v dubnu 2018 mi byla vyšita stomie. Život s chronickým onemocněním není vůbec lehká věc. My všichni, co se s touto věcí potýkáme, víme své. Mezi řady chronicky nemocných jsem se zařadila v roce 2014, kdy mi byla diagnostikována Crohnova choroba, nemoc do té doby mně zcela neznámá. Už jen samotný fakt, že najednou nejsem zdravý člověk, dal mé psychice pořádně zabrat. I přes občasné a mnohdy těžko snesitelné obtíže, které s sebou můj tichý nepřítel přinášel, jsem mohla vést normální život.
Velký problém se objevil minulý rok. Část mého tenkého střeva (které si Crohn vybral za své území) byla natolik zúžena, že musela jít pryč. Operaci jsem se pokoušela oddalovat dlouho v domnění, že se to určitě vše samo zlepší i bez zákroku. Opak byl bohužel pravdou, a tak jsem s operací souhlasila. První termín operace, stanoven na únor 2018, jsem byla nucena kvůli nachlazení odložit, a tak se oním osudným stal měsíc březen. Operace proběhla v pořádku, špatná část střeva byla pryč, v pupíku jen pár stehů, paráda! S drobnými pooperačními bolestmi a velkou radostí z výsledku jsem odešla z nemocnice domů v domnění, že mám vyhráno. Víte, jak se říká „neříkej hop, dokud nepřeskočíš“? Měla jsem za to, že já přeskočila a má radost je oprávněná. Bohužel toto „hop“ bylo předčasné, pár dní po propuštění domů jsem skončila s bolestmi zpátky v nemocnici. Stále doufajíc v dobrý konec, jsem čekala na verdikt, který mi přijdou doktoři sdělit. A dočkala jsem se – povolený steh, díra ve střevě, musí se znovu na sál – s největší pravděpodobností to bez vývodu nepůjde. Přepadlo mě zděšení. Dodnes si pamatuji ten pocit, kdy mě polil studený pot a spustila jsem nekonečný pláč. Byla jsem rozhodnuta, že pokud je jediným řešením vyšití stomie, to radši nechci žít vůbec.
Po návratu ze sálu moje první pohyby ruky směřovaly směrem k břichu – bude tam? Nebude? Nebyla! Žádná stomie! Střevo šlo nakonec zazáplatovat, a tak žádné vyvádění ven nebylo třeba. Skvělé, konečně jsem se dočkala svého „hop“! Jenže jak už správně tušíte, i tato radost byla předčasná, po pár dnech střevo opět prasklo… V nesnesitelných bolestech jsem byla převezena na místo své první operace a můj osud už mi byl víc než dobře znám – stomii se nevyhnu. Asi nikdy jsem si nepřipadala více bezmocná a zoufalá, než tehdy. Utrpení nebralo konce. Dne 6. dubna 2018 mi byla bez možnosti výběru provedena operace, při níž mi doktoři založili stomii. Měla jsem pocit, že tím pro mě život skončil.
O nemocničních zážitcích či dalších doprovodných komplikacích by se daly psát další stovky řádků. K čemu ale chci dojít je, že jsem dospěla k zjištění, že celá tato věc konec života vůbec neznamenala, ba naopak! Odstartovala pro mě úplně novou životní kapitolu, ve které mám mnohem větší radost z maličkostí a snažím se užívat život plnými doušky. Protože když překonáte počáteční obtíže, naučíte se starat o stomii a přestanete být naštvaní na celý svět, začnete opět žít a být na sebe pyšní. Na to, že jste ustáli věci, o kterých se ostatním ani nesní.
Proto je tu i celý projekt NEJSEMTABU – abyste nikdo z vás nezapomněli na to, jací jste hrdinové a naučili se milovat svůj život i s pytlíkem! A já jsem moc ráda, že mohu být toho všeho součástí.