Život je jak nekončící jízda na horské dráze. Pomalý výstup nahoru, chvíle klidu, pak střemhlav dolů, pozor zatáčka, a zase pomalu nahoru. Fáze se střídají jak na běžícím pásu. Snažit se udržet ve stejné rychlostní hladině je zhola nemožné. Z nenadání přilétne informace a my jsme nucení okamžitě reagovat a makat.
A že těch informací je požehnaně – rodina, práce, přátelé, cestování, koníčky, internet, kultura… Pořád se něco děje. Tělo ale není perpetuum mobile, není stavěné na jízdu na plný plyn. Potřebuje odpočinek. Lásku. Chvíli klidu, oddychu, načerpání energie. V moderním světě je slovo odpočinek skoro zločin. Pokud nemluvíme o dovolené u moře, která je ale tak proklatě krátká!
Každý máme jinou konstituci, a tak někomu vyhovuje odpočinek aktivní, někdo zase potřebuje spánek ve stínu stromů na louce. Nezáleží, jakým způsobem odpočíváme. Je ale nesmírně důležité si odpočinek dopřávat v pravidelných intervalech, aby mělo tělo čas se zregenerovat. Jinak se totiž může stát, že jedeme na plný plyn, jsme unavení, začíná nás něco bolet. Dostaví se nemoc. Varovný signál, že s tělem není něco v pořádku.
Nic se neděje náhodou. Jestli k vám tělo vysílá signály zkuste zjistit, co se vám snaží říct. Pokud totiž budete varovné signály opakovaně přehlížet, a pojedete dál, může se stát, že se vám finálně sekne motor a vy už se nerozjedete. Stejně jako jsem já zkolabovala před 3,5 roky. Cesta zpět je náročná a dlouhá, bohužel bez zaručeného výsledku úspěchu.
Suma sumárum vás chci dneska vyzvat ke stávce. Odpočiňte si. Nehoňte se a nesnažte se zachránit svět. Nejdřív zachraňte sebe. Dejte si pauzu :)
S láskou,
Tereza
Moje a další super příspěvky ze světa lidí se zdravotním postižením najdeš na webu inspirante