Z mého deníčku (Naše miminko má dočasný vývod)
Dne 4. 3. 2011, v pátek večer, vykoukla na svět naše dcerka Barunka. Krásná zdravá holčička, na které jsme s přítelem mohli oči nechat. Konečně jsem cítila to štěstí, ten pocit, na který jsem čekala. Ale brzy se to změnilo. Na pokoj jsem ji dostala druhý den ráno a hned jsem ji měla nakojit. Barborka sála jako divá a vypadala spokojeně. Ovšem jen do chvíle, kdy na mě všechno mlíčko zase vyzvracela. Já, vyděšená mladičká prvorodička, jsem ji okamžitě popadla a nesla na novorozenecké oddělení, kde jsem žádala, aby ji důkladně prohlédli. Uklidňovali mě, že se určitě přepila plodové vody. Nevím, jak je to možné, ale už v té chvíli jsem prostě věděla, že opravdu není něco v pořádku. Odpovědi se mi dostalo až v neděli odpoledne. Po mém neustálém naléhání doktorka odvezla to maličké stvořeníčko s tím, že po vyšetření mi řekne více. Bylo to nejdelších pět hodin v mém životě. Celé jsem je probrečela, a brečela jsem ještě víc, když mi lékařka sdělila diagnózu. Artrezie tlustého střeva, Barunka musí být okamžitě převezena do fakultní nemocnice. Do večera byla Barunka převezena do fakultní nemocnice na oddělení JIRPN. Druhý den operace, chirurg jí udělal vývody, a pak nastaly dlouhé tři týdny boje s operačními ránami a infekcemi. Zvládla to, bojovnice, a poté, co jsem byla zaučena jak se o ni starat, jsme mohly jet konečně domů. Ten nespočet proplakaných nocí, kdy jsem si vyčítala, co jsem to za ženu, když neumím donosit a porodit zdravé děťátko. Byly to těžké začátky. Ale zvládly jsme to. Teď už jen čekáme s nadějí na další operaci, po které bude dcera jako každé zdravé dítě. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle jednou řeknu, ale upřímně se těším, až budu dcerce vyměňovat pokakané plínky. Zbydou jí na památku jizvičky na bříšku a mně vzpomínky a pár fotek z toho těžkého období.
Prosinec 2011
Je to už tři čtvrtě roku, co jsem se musela ze dne na den smířit s tím, že dcerka jen tak kakat do plínek nebude. Ale co. Smířila jsem se s tím, i když doteď občas bojujeme. Ale zvykly jsme si. Brzy, už v lednu, nás čeká nástup do nemocnice a konečně ukončení našich problémů! Když budeme mít štěstí. Když si vzpomenu, jaké byly začátky… Vidět dcerku napojenou na dechové podpoře a tolik hadiček, vrací se mi ten úděs a zoufalství ještě dnes. Teď to nebude jiné. Ale hlavně musím věřit doktorům, že to zvládnou a Barborka bude v pořádku. To je moje jediné přání. Tentokrát budu pořád s ní, samozřejmě kromě operačního sálu a noci na JIP. Budu s ní, aby věděla, že ji maminka neopustila, že se jen musí snažit, aby to po té operaci zvládla a mohla jít zase se mnou domů. Vůbec si ji neumím představit, jak bude ležet, přivázaná a s hadičkami. Ona, taková živá, divoká holčička. Teď to je opravdu jako na houpačce. Radost z toho, že boj se stomickými sáčky a dohadování se s pojišťovnou bude brzy u konce, a pro změnu beznaděj z toho, jak bude muset kvůli tomu Baruška trpět. Držte pěsti, maminky, ať nám to vyjde napoprvé! Za tohle se jen modlím.
Den D
Nástup do nemocnice na operaci, aby lékaři dcerce střívka propojili a mohla fungovat jako normální děťátko. 18. ledna jsme přijeli na příjem, kde nás zapsali, a pádili na oddělení dětské chirurgie. Tento den byl ve znamení závěrečných kontrol, odběrů krve a čištění trávicího traktu. Naposled jsem dceři přelepovala stomický sáček s tím, že od zítřka už ho potřebovat nebude. Barborka měla poslední jídlo – mlíčko (polévku odmítla, taky nebude mít ráda nemocniční stravu ). Od oběda jsem měla zakázáno jí dávat cokoliv kromě čaje, a že toho vypila. Spokojená a šťastná, že je maminka v neznámém prostředí s ní.
Čtvrtek 19. 1.
Noc byla fajn, jen jsem se podvědomě budila a dávala Barušce co nejčastěji napít. Pít mohla do šesti hodin ráno, od té doby utrum. Ale po celou dobu to byla, i bez jídla a pití, moje veselá holčička, co si spokojeně hrála s autíčky. Operace byla naplánována na 11:00 hodin.
Půl hodiny před odchodem na operační sál jí píchli něco na oblbnutí, pak jsem ji musela mít jen na rukou. Jak se mi svíralo srdce. Úplně omámená si broukala a usmívala se na svět. Nesměla jsem brečet, ne před malou. Ale nedalo se to vydržet. Ten strach o dítě! Doprovodila jsem ji na operační sál a šla si přestěhovat věci do domova sester. Jakmile bylo po operaci, přítel okamžitě přijel a šli jsme se na dcerku podívat. Operace proběhla v pořádku, malá spala, vypadala klidně. Jen nám sestra vyprávěla, jaký je to divoch, že si jim ani ne půl hodiny po příjezdu na JIP začala sedat. Ten den jsem se od ní ani nehnula.
Pátek 20. 1.
V šest ráno budíček. Jdu za maličkou. Stále spinká. Dýchá hezky, překládají ji na jediné volné oddělení (hematologie) a mě automaticky přijímají s ní. Takové štěstí. Celý týden jsem strávila s tou mojí žabkou, konečně už hezky papá (to byl taky boj, začínat na pouhých 20 ml a po dávkách zvyšovat
o 10), hadičku do žaludku nepotřebuje, kanylu s umělou výživou, antibiotiky a léky proti bolesti si vytáhla (a ne jednou). Oznámili mi, že nás pravděpodobně propustí v úterý. Všimla jsem si, že má malá nateklou nožičku, a okamžitě na to upozornila lékaře. UTZ na trombózu negativní a nic jiného, i podle krevních testů, lékaře nenapadlo (měla a má zvýšené D-dimery). Lékař doporučil podávat injekce Clexan. V tu chvíli jsem si nedovedla představit, že bych jí je měla píchat já. A vidíte to? 2. února nás propustili, dostala jsem náhradní stříkačky, jehly a předpis na Clexan, a jelo se domů. Teď už jsem v tom zběhlá, píchat injekce budeme asi do 22. dubna, ale už se toho nebojím, dokonce se mi to zdá snazší než výměna sáčku. V životě by mě nenapadlo, že jako dvacetiletá čerstvá maminka si toho tolik prožiji. Je to těžké, ale v jistém slova smyslu mě to posílilo. A jsem teď ta nejšťastnější maminka, když vidím úsměv té nejúžasnější holčičky, která to tak krásně zvládla. S úsměvem a štěstím, že ji maminka neopustila.
Milé maminky, važte si toho, že máte zdravé děťátko, já to štěstí neměla, ale i přesto (nebo proto?) si naší Barunky moc vážím.
Poznámka předsedkyně českého ILCO: Každý rok se v ČR narodí několik desítek dětí, kterým je nutné udělat po porodu dočasný vývod ze střev. Jak jste si přečetli, dá se to zvládnout. Je dobře to vědět.