• NEJSEMTABU

V nemoci je nejdůležitější odrazit se ode dna a mířit vzhůru - Bára



Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi v mých necelých 29 letech otočí život ne o 360°, ale rovnou tak o 1800°… Již pár měsíců před stanovením diagnózy jsem se necítila příliš dobře. Měla jsem nafouklé břicho, bolesti, které jsem přisuzovala horšímu zažívání a bojovala jsem s velkou únavou. Při pravidelné prohlídce na gynekologii nic zřejmého nebylo. Pak jsem si jednoho dne prohmatala břicho a ucítila nějakou divnou bouli, spíš váleček v podbřišku. Šla jsem opět na gynekologii (tentokrát už k jiné lékařce) a tam jsem poprvé slyšela větu: „Má u Vás v rodině někdo nádorové onemocnění?“ Byly tam velké útvary, které potřebovaly další vyšetření. Jela jsem tedy do krajské nemocnice a z té mě poslali do hlavního města. Po sérii biopsií, vyšetření a prohlídek jsem si po měsíci vyslechla ortel – zhoubný nádor vaječníků s rozšířením po celé břišní dutině. Ten výbuch emocí, zoufalství, otázek, smutku a černých myšlenek ani nechci popisovat.


Hned druhý den poté jsem nastoupila na chemoterapie a nechala se ostříhat. Pětihodinové kapání, po kterém přijdete o vlasy, je jen kapka v moři všech problémů a bolestí, které řešíte. Po třetí chemošce jsem jela na přešetření. Lékaři zajásali, že nález je vhodný k operaci. Jenže fanfáry se nekonaly, otevřeli mě a zase hned zavřeli s tím, že „to“ zatím operovat nelze a mám dobrat dalších šest chemek, dohromady tedy devět. Zhubla jsem o deset kilo. Vrátila jsem se do krajské nemocnice na onkologii, kde jsem potkala mého anděla strážného. Novou kamarádku, vedle které jsem si sedla v čekárně a která mi změnila život.


Každé tři týdny jsem jezdila na aplikaci chemoterapií, bojovala s nevolnostmi, bolestmi a myšlenkami, co bude dál. V našem hlavním městě mi po další kontrole bylo řečeno, že dle nich je nález neoperovatelný! Já tomu nevěřila. Nesmířila jsem se s tím, že by to nešlo, prostě ne! Již zmíněná kamarádka z čekárny onkologie mi poradila, ať dopadnu, jak dopadnu, ať se zkusím ozvat jejímu lékaři, který ji na Moravě operoval speciální metodou HIPEC, kdy se mimo cytoredukce udělá „výplach“ břišní dutiny ohřátou chemoterapií na 42°C. Zní vám to jako sci-fi?


Na konzultaci jsem se k němu objednala, zařídila vyžádaná vyšetření a čekala, zda se na tento zákrok budu hodit. Pan doktor mi sdělil, že by operaci zkusil, seznámil mě s průběhem a s riziky, mezi které patřilo i možné vyvedení stomie. Předal mě tamním onkologům, kteří mé operaci příliš nefandili, ale schválili ji. Termín jsem měla za měsíc. Neuměla jsem si ani trošku představit, jaké to bude a jak to dopadne. Buď a nebo. Nic mezi tím není.


Operace proběhla a já přišla o většinu tlustého střeva, vaječníky, dělohu, slezinu, žlučník, kus žaludeční stěny, omentum atd. a byla mi vyvedena ileostomie. Horká chemoterapie mi proudila břichem 90 minut. Nádory se ve viditelných cca 95% podařilo odstranit, zbytek zůstal na tenkém střevě. Objevilo se pár pooperačních komplikací a já měla v šesti týdnech, které jsem strávila v nemocnici, další tři operace. Po propuštění jsem se musela vyrovnat s váhovým úbytkem 13 kil a šílenou ztrátou sil. Neušla jsem vzdálenost delší než na záchod. Můj přítel mě převlékal, nosil mě do schodů, asistoval při výměně sáčku a koupeli. Vařil, staral se o domácnost. Po několika týdnech jsem se odvážila jít ven a poprvé jsem si mohla sednout na zahradu a pozorovat přírodu, to byl neuvěřitelný okamžik.


Síly jsem postupně nabírala, se stomií se sžívala, začala plánovat svatbu a po půl roce od operace jsem se vdala. Výsledky byly příznivé, avšak onkomarkery začaly stoupat, domluvily jsme se tedy s paní doktorkou na dalších chemoterapiích. Měla jsem tu samou látku jako poprvé, opět kapání na pět hodin a tentokrát jich proběhlo šest a k tomu ještě biologická léčba. Nechala jsem si zavést port pro komfortnější aplikaci, žíly už vypovídaly službu. Znovu jsem přišla o vlasy a bojovala s nechutenstvím a šílenou únavou. Jelikož jsem ale nezmar, šla jsem týden po chemo i lyžovat. Pokud tělo žádalo odpočinek, tak jsem samozřejmě ležela a jak to jen šlo, užívala jsem si procházek, výletů a setkávání s přáteli. V létě jsem poprvé s pytlíkem letěla k moři.


Nyní je to sedm měsíců od poslední chemoterapie, stále docházím na biologickou léčbu. Dohromady dva a půl roku boje za vlastní život. Markery ale zase začaly stoupat, tak mě nyní čeká vyšetření, které by mělo ukázat, co se děje… Co mě čeká dál? Nevím. Snažím se nad tím moc nehloubat a dělám věci, co mě baví.


Řídím se heslem – Dum spiro, spero. Dokud dýchám, doufám…


Bára H., 31 let



© 2016 by NejsemTabu. Proudly created with Wix.com