• NEJSEMTABU

Život po životě



Nemocniční prostředí, hodinu pomalu ale jistě střídá hodina nová a vy stále jenom ležíte a soustředíte se na to, abyste byli co nejdříve venku. Zároveň vás ale v koutku hlavy děsí, jaký vlastně bude život tam venku, kde nebudete obklopeni jen zdravotnickým personálem, který všechno chápe. Zatímco celé dny poleháváte v posteli (sice polohovací, ale většinou už nadvakrát proleželé), za zdmi nemocnice život plyne dál.

Minulý rok jsem strávila v nemocnici v kuse několik týdnů, během kterých mi utekl důležitý konec školy, státnice, spousta akcí a výletů. Byla jsem z toho dost smutná. Jediné „štěstí“ bylo v tom, že jsem měla sama se sebou co dělat. Překonat odpor a naučit se starat o stomii pro mě nebyla úplná hračka. Dočkala jsem se ale dne s velkým D, kdy jsem mohla být z nemocnice propuštěna domu. I když jsem se moc těšila, zároveň mě děsilo, že už u sebe nebudu mít žádné zdravotní sestřičky, které mi mohou s čímkoli pomoci. Teď už to mělo být jen na mě.

Chvíle, které jsem trávila doma u své rodiny byly poměrně snadné, rodiče mi s mnoha věcmi pomáhali, bylo o mě perfektně postaráno. Přesto to však neznamenalo návrat do běžného života v pravém slova smyslu. Byla to spíše taková dovolená, all inclusive. Skutečný boj měl přijít s mým návratem do Prahy.

Abyste pochopili, v Praze trávím většinu svého času – studuji zde a také pracuji. Navíc bych řekla, že si momentálně život ve velkém městě užívám, takže jsem se na návrat nemohla dočkat. Když na to dnes vzpomínám, zažívala jsem na začátku opravdová dobrodružství…

Pamatuji si, jak velkou radost jsem měla, když se mi povedlo poprvé přejet metrem z bodu A do bodu B, vše zůstalo na svém místě a nikdo na mé břicho nezíral. Návrat do školy a absolvování první přednášky pro mě představovalo také výzvu – co když budu sedět uprostřed auly s 200 dalšími studenty, pytel se mi utrhne a všichni to uvidí? Opět zbytečný strach, katastrofa neproběhla, a navíc si nikdo žádného sáčku nevšiml.

Nejvíce dojatá jsem ale byla z reakce svých kolegů, když jsem se za nimi vrátila do práce. Čekal na mě červený koberec natažený až ke dveřím kanceláře, na kterých byl nápis „WELCOME BACK“, a také lahev šampaňského na přípitek. A ty udivené pohledy všech, že nic nejde poznat a nevezu si žádný pytel na kárce před sebou? K nezaplacení.

Je pravda, že největší boj musí člověk svést sám se sebou a svou hlavou, ale s těmi správnými lidmi kolem sebe je to hned jednodušší, no nemám pravdu?

Nikola

#nemocnice #crohn #stomie #osobnípříběh #pytel

Revenium, z.s.
Kreativní partner: PROJECT REHAB
Foto: www.janhrdy.cz
 

© 2016 by NejsemTabu. Proudly created with Wix.com