Revenium, z.s.
Kreativní partner: PROJECT REHAB
Foto: www.janhrdy.cz
 

© 2016 by NejsemTabu. Proudly created with Wix.com

  • NEJSEMTABU

Nepodceňujte preventivní lékařské prohlídky aneb Dnes už se nemůžu z ničeho „posrat“



Hlava dubová

Psal se červen roku 2013, kdy jsem začínal pociťovat první problémy. Jakmile jsem něco snědl, tak jsem musel na „velkou“, která byla hodně vodová, a navíc v ní byly i stopy krve.

Co s tím?

To nějak přejde!

Po pár týdnech, místo abych šel na vyšetření, tak jsem jako správný Čech, který se bojí jít k lékaři, našel cestu. Začal jsem méně jíst, a navíc jsem zjistil, že když si do vody rozmíchám Aulin, tak je dobře. Jelikož jsem měl kila navíc, tak přišla jedna pozitivní věc. Kila začala jít dolů. Potkával jsem přátele, kteří mě chválili, že to je super, že se měním. Sice jsem měl v hlavě myšlenky, že bych navštívil lékaře, ale tyto nové skutečnosti vše oddálily. Říkal jsem si, ještě měsíc vydržím a pak se u doktora zastavím. V tu chvíli jsem byl jako gambler u automatu, který už byl přesvědčen, že s hraním přestane, ale náhle přišel jackpot a vše bylo jinak. Takhle to trvalo skoro osm měsíců.

Vím, že teď si všichni řeknete, co to je pitomce. Proč nešel k doktoru? Ale ruku na srdce. Kolik z vás by to udělalo? A kolik z vás by hledalo všechny cesty, tak se pokusit vyléčit a k lékaři nejít?

Ale pojďme dál. Zhruba v březnu 2014 mě potkal můj praktický lékař a řekl – máš nějakou divnou barvu. Není ti něco?

Ne, všechno je v pohodě, odvětil jsem, ale doktor mi nevěřil a řekl, abych se za ním zastavil v ordinaci. Souhlasil jsem, ale myslel si svoje. A jak myslíte, že to dopadlo. Opět jsem si hrál na svém písečku a nikam nešel.

Na přelomu května a června 2014 mě doktor potkal znovu a tentokrát na mě byl hodně ostrý. Byť je to pohodový člověk, tak jsem ho takto neznal. A tak jsem si řekl – dobře, já se v pondělí zastavím. Tentokrát jsem uposlechl. V pondělí ráno jsem byl v ordinaci. Podstoupil jsem odběr krve, vyšetření a šel do práce.

Okamžitě na internu

Zhruba v poledne mi zazvonil mobilní telefon. Na displeji vidím jméno svého doktora. Co se děje? Vždyť on mimo ordinační hodiny telefon nepoužívá. Dokonce jej mívá vypnutý.

Slyším vás, doktore, co se děje?

Okamžitě se seber a sejdeme se na interně!

To snad nebude nutné.

Ale lékař nedovolil žádnou debatu. Tak jsem se domluvil v práci a odjel na internu. Né nadarmo se říká, že jakmile se dostaneš do doktorských spárů, tak už se z toho nedostaneš, ale u mě v tu chvíli nebylo za deset dvanáct, ono nebylo ani za pět dvanáct. Dnes, s odstupem času bych řekl, že bylo půl jedné.

Na interně jsem se dozvěděl, že obyčejný člověk má mít 100 – 160 hemoglobinu. Já měl ve svých odběrech 40. Proto mi chyběla barva ve tváři, na kterou mě můj doktor upozorňoval a nezdála se mu. Během chvilky jsem byl uložen na nadstandard a lékaři do mě začali „prát“ transfuze. A hned šest najednou.

Doktor Haus v sukních

Během čtyř dnů jsem podstoupil fibroskopii i kolonoskopii. Pokud si myslíte, že jsem byl hrdina a na tato vyšetření se hnal, tak tomu nevěřte. Jsem posera a vidina hadice v krku nebo v zadku, to bylo pro mě něco nepředstavitelného. Mně se zvedá žaludek, když mi doktor špachtlí kouká do krku.

Byl jsem rozhodnut, že na tato vyšetření nepůjdu a podepíšu revers. Ani moje mamina mě nepřesvědčila. V tu chvíli vstoupila do mého života jedna vynikající lékařka. Žena, která vše řekne bez obalu, a hlavně je to vynikající diagnostik. Říkejme si třeba doktor Haus v sukních. Přišla za mnou, v doprovodu mé maminy a začala volně, že je potřeba, abych tato vyšetření podstoupil. Když viděla, že jsem tvrdohlavý, jako mezek, tak otočila.

„Tak chlapečku, řeknu ti jedno. Teď tady do tebe nalejou šest transfůzí, které něco stojí a levné to není. Ty, když se nezačneš léčit, tak tady jsi za měsíc znovu, a to už na tebe bude koukat každý doktor jinak. Protože jsi nepřizpůsobivý pacient, a oni ví, že tobě dávat transfůze, je jako je vylít do kanálu. Takže se koukej srovnat a na ta vyšetření půjdeš.“

Koukal jsem jako blázen a najednou se mi rozsvítilo – vždyť ona mi chce pomoci.

Štěstí jménem Wohl

První přišla na řadu fibroskopie. Dostal jsem injekci na uklidnění, ale stejně jsem se klepal jako malý pejsek. Položil jsem se na bok. Mezi zuby jsem dostal plastovou kostičku a zavřel jsem oči. Soustředil jsem se jen na pravidelné dýchání a snažil se nevnímat, jak mi hadice proniká do krku. Po pár minutách jen slyším – hotovo. Nahoře problém není. Při odchodu z ordinace na pokoj jsem si říkal, že to zas tak hrozné nebylo. Prostě hrdina (smích).

Odpoledne za mnou přišla sestra s dvoulitrovým džbánem projímadla.

Během dvou hodin to pomalu vypijte. Večer dáme ještě jeden.

No, co vám mám povídat. Byla to dobrota (smích).

Ráno před šestou přišla sestra a říká – jedeme na kolonoskopii. Strach jsem měl ještě větší. Hlavně vidina, že mi někdo strká hadici do řitě... strašné. Vejdu do ordinace. U stolu sedí doktor s brýlemi na špičce nosu. Pozdravíme se a on říká:

Doktor Wohl.

Wohl? S dvojitým W?

Ano, proč?

Znal jsem vynikající hokejové trenéra pražské Sparty a reprezentace, který byl nositelem stejného příjmení.

To je můj otec.

Najednou šel můj zdravotní stav stranu a začali jsme si povídat o hokeji. O jeho tatínkovi a prostě jsme si padli na první dobrou do oka. Tím se atmosféra uvolnila a já už neměl takový strach. Dali jsme se do vyšetření. Než jsme ale začali, tak jsme skončili. Doktor Wohl se hadicí dostal jen zhruba patnáct centimetrů do mého tlustého střeva. Dál to nešlo. Verdikt, který ale vyslovil, byl téměř zničující.

„Je zde velký problém. Propustnost vašeho tlustého střeva jsou čtyři milimetry. Okamžitě volám k nám do Ikemu.“

Sprint za záchranou

Tímto se spustila stavidla. Ve čtvrtek jsem byl na vyšetřeni u doktora Wohla a v pondělí už v Ikemu na chirurgické ambulanci. Absolvoval jsem sono a ultrazvuk. V ordinaci si nebral doktor Kučera servítky.

„Situace není vůbec dobrá. Váš stav je kritický. Dnes vám dáme podklady. Uděláte si předoperační vyšetření a příští středu tady a budeme bojovat.“

Náhle se mi otočil život. Vše šlo stranou. Přeci to neukončím.

Další středu ráno jsem byl na značkách v Ikemu. Vypnul jsem telefon, protože v mém okolí už o mě začaly chodit „přesné“ informace. Dokonce už mě pochovávali. Ale to je dobře. Komu se toto stane, tak je tady dlouho. Během odpoledne přišel doktor Kučera a začal mi říkat, co bude potřeba udělat.

„V první fázi se pokusíme nádorem zasažené tlusté střevo odstranit a napojit k sobě zdravé konce. Pokud by ale byla operace náročná a časově bychom nestíhali, tak vám provizorně, na nějakou dobu střevo vyvedeme na povrch břicha (vývod). Uvidíme, jak to půjde.“

Vývod? Pane doktore, to ne. I kdybych měl na sále ležet dva dny, tak vývod ne. Prosím.

Nekonečné čekání

Ve středu odpoledne přišla sestřička s dvoulitrovým džbánkem. Obsah nemusím prozrazovat. Byla to stejná dobrota, jako minule. Začal jsem na lačno do sebe „prát“ projímadlo, protože ve čtvrtek ráno jsem měl jít na sál. Večer přinesla ještě jeden džbánek, naštěstí byl menší, ale stejně nedobrý. Ráno před šestou se rozsvítilo světlo – vstáváme, tady máte punčochy, které si natáhněte. Sbalte si všechny věci. A budete čekat, až pro vás sanitář přijede. Měl byste jít kolem osmé na sál.“

Dvě hodiny? To vydržím. Čas se vlekl, co vám mám povídat. Náhle však bylo deset a já pořád na pokoji. Za chvilku se z místního hlášení ozvalo, že si pacienti mají chodit na oběd. A já stále na pokoji. V půl druhé stále na stejném místě. Kolem půl třetí přišel doktor Kučera a omlouval se, že musely být upřednostněny transplantace a já že půjdu určitě v pátek ráno.

No, co se dá dělat. Druhý den bez jídla mi neuškodí. Přeci kvůli pár soustům nebudu pít zase projímadlo.

Chci to skončit!

V pátek ráno bylo vše stejné, jen s tím rozdílem, že kolem osmé se ve dveřích objevil sanitář a jelo se na sál. Přendali mě z postele na operační lehátko a poslední, co si pamatuji, jak doktor říká, a teď usnete. Chtěl jsem se nadechnout a to bylo vše, na co si vzpomínám.

Probudil jsem se na ARO. Neměl jsem ponětí kolik je hodin, ale první co bylo, tak jsem rukama šátral po břiše. Najednou jsem narazil na něco, co tam nikdy nebylo – pytlík na vývod. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Oči mi zalily slzy a hlavu ovládly myšlenky, že s tímhle žít nebudu a že skončím ze skály pod vlak. Telefon jsem nechal ve skříňce a nekomunikoval ani s rodiči. Vlastně s nikým. Koukal jsem do stropu a říkal jsem si – jsem hyena s pytlem na břiše. Kdo se do této situace nedostane, tak těžko pochopí.

Jitka záchranářka

Asi po třech hodinách se u postele objevila usměvavá sestřička. Představila se jako Jitka a že bude mojí stomasestrou, a že se spolu naučíme měnit pytlík na vývodu. Vyzařoval z ní neskutečný optimismus. Začali jsme mluvit o mém problému. Že je dočasný a že nejsem jediný, kdo tento problém má. Že se s tím dá normálně žít, a kdo to o mně neví, tak ani nepozná, že něco na břiše mám.

Druhý den jsem sáhl pro telefon. Zavolal mamině. Samozřejmě jsem se zajíkal, protože psychika ještě nebyla nejlepší, ale už jsem věděl jedno – ať mi každý vleze na hrb! Já chci žít!

Lížu se jak kočka

Druhý den přišel doktor Kučera a začal mi říkat průběh operace, která nebyla vůbec jednoduchá a že si mě asi 14 dní nechají v Ikemu na pozorování. V tu chvíli zaúřadovala moje povaha.

Jelikož jsem smíšek a pohodář, tak jsem nepustil nervy k žezlu. Prostě jsem stres odhodil stranou, a to byla moje největší výhra, protože nejvíc problémů přichází od nervů. Za sedm dní jsem byl na cestě domů. A během dalšího týdne už pracoval z domova pro svého zaměstnavatele. Prostě se lížu jako kočka.

Chemoterapie

Operací ale moje problémy neskončily. Následovalo patnáct chemoterapií v Motole. Ještě než jsem podstoupil první, tak mi byly naznačeny všechny možné vedlejší účinky. Že prý možná nebudu moci bez rukavic sáhnout do lednice, jak mě budou brnět ruce. Že mi slezou vlasy. Opět zapracovalo to, že jsem hodil nervy za hlavu.

Jediným problémem, který jsme při „chemošce“ zažil, byla velmi tuhá stolice. Během druhé chemoterapie jsem ale našel recept, jak se tohoto nepatrného problému zbavit – dal jsem si doma jednu, dvě Plzně a už tak tuhá nebyla.

Nakonec jsem absolvoval patnáct cyklů chemoterapie. V květnu 2015 poslední. Od té doby jsou moje „mákry“ bez poskvrny.

Návrat k normálu

Ještě další půlrok mě doktor Kučera hlídal a musel jsem podstoupit řadu kontrolních vyšetření, aby v říjnu 2015 přišel s návrhem. „Pokud bude PET/CT v dubnu 2016 v pořádku, tak v červnu zanoříme vývod,“

Chtělo se mi skákat radostí. Dubnové PET/CT bylo OK a já se začal připravovat na červen. Skoro přesně na den, po dvou letech, jsem opět ležel na sále, ale tentokrát připraven na operaci, která mě měla vrátit do standardního života.

Vše proběhlo bez komplikací a já už po pěti dnech putoval domů rehabilitovat. Na přelomu července jsem dokonce odjel na krátkou dovolenou. A byť nemám konfekční figuru, tak jsem se svlékl i do plavek.

Tvrdý úder

V polovině září 2016 ale přišel osudový úder do mého života. Zamotalo se mi tlusté střevo a bylo neprůchodné. Následovala cesta do Ikemu, kde jsem doktorům zamotal hlavu. Výsledkem byl další vývod. Tentokrát na tenkém střevu. Opět dočasný. Další tři měsíce byly o různých vyšetřeních. Ani jedno neprokázalo další rakovinový nádor. V lednu 2017 tak mělo dojít k opětovnému zanoření stomie.

Na sále jsem ležel neuvěřitelných osm hodin. Nad mým stavem debatovalo několik specialistů. Verdikt byl ale tvrdý. Trvalé odstranění tlustého střeva a doživotní vývod na tenkém střevu.

Po probuzení mi bylo do breku. Kdyby nedošlo k červnovému zanoření a vrácení se do standardního života, tak bych to asi „kousal“ úplně jinak. Víc v pohodě, byl jsem na to za dva roky zvyklý, ale takhle. Když už jsem byl znovu v pohodě a teď toto?

Doktoři Wohl i Kučera za mnou chodili na ARO a vysvětlili mi, že moje tlusté střevo byla časovaná bomba. Polipy se hromadily, a kdyby se neodhodlali k radikálnímu řešení (trvalé odstranění), tak by se mohlo stát, že se rakovina vrátí. Oni ji nezachytí včas a už by mi nebylo pomoci.

Nepodceňujte kontroly

Dnes tomu budou bez měsíce dva roky, co žiji s vývodem. Velká většina mých známých o tom ani neví. Žiji plnohodnotný život, který si sice musím přizpůsobit, ale to už je rutina. Jen s mým oblíbeným plaváním jsem se musel rozloučit. Když to řeknu nadneseně – já už se nemám z čeho posrat.

Co říct závěrem. Možná se v některých větách najdete, proto když nastanou nějaké problémy, tak neváhejte a běžte na vyšetření. Hrdinů jsou plné hřbitovy.

David

#psychika #kolorektálníkarcinom #prevence #komplikace #stomie #intimita #pytel #nemocnice #osobnípříběh #nejsemtabu