Stomie jako vánoční dárek, který nebyl na seznamu přání

Autorka: Klára

Ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh, který se rozeběhl v polovině listopadu 2016, kdy jsem při pravidelné gynekologické prohlídce po několika letech souhlasila s hysterektomií, tedy s odstraněním dělohy. Důvodem byl myom, který mi už delší dobu způsoboval potíže. Náhle vyrostl o 10 cm, gynekolog mi vysvětlil, že není nač čekat. Je mi 44 let, mám dvě děti, další už neplánuji, prý se jedná o běžný operační výkon, za tři dny budu doma.

OPERACE

Všude kolem mne panovala správná adventní nálada, radost, těšení. A já prožívala to, co známe všichni, tedy obavy, aby všechno doma i v práci bylo, jak má být. Operaci jsem podstoupila v nejbližším možném termínu, byla provedena laparoskopicky a skutečně, třetí den po ní mne pustili domů, poučenou, že nesmím tahat těžké věci ani gruntovat. Radost ale netrvala dlouho, přesně za týden mne břicho rozbolelo tak ukrutně, že jsem večer poprosila manžela, aby mne odvezl na pohotovost. Tím, že byly dva dny do Vánoc, vypadalo to, že mi dají infúzi a pošlou domů, v tom mnou však projela bolest tak příšerná, že jsem málem upadla ze židle. Nikdy jsem nic podobného nezažila, ani porodní bolesti nebyly takové. Když mne lékař viděl, rozhodl, že mne hospitalizují a druhý den ráno udělají velký ultrazvuk. Ocitla jsem se na skoro prázdném oddělení, v jídelně svítil stromeček a mně se poprvé do očí draly slzy.

Druhý den jsem z ultrazvuku jela rovnou na operační sál, prý se musí provést laparoskopická revize, protože je v břiše znatelná volná tekutina. To tedy znamenalo další narkózu a probuzení na jipce. Na Štědrý den mne přesunuli na normální pokoj. Tím, že nás bylo v nemocnici jen pár, sestřičky mne nechaly na pokoji samotnou, takže k večeru za mnou přišel manžel s dětmi a moji rodiče, kteří každoročně bývají u nás. Děti byly plné dojmů z toho, že samy dělaly bramborový salát a zdobily stromeček. Všichni se snažili zakrývat lítost, že s nimi nejsem doma a strach o mne. Ležela jsem v posteli a skoro ani nevnímala, že jsou Vánoce. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu, břicho jsem měla nafouklé, bolavé. První Štědrý den v mém životě, kdy neuvidím jedno, ale celé stádo zlatých prasátek.

Další den, když se večer vyměnila služba, doporučil lékař prohlídku na chirurgické klinice. Udělali mi rentgen, ihned jsem šla do ambulance na vyšetření a odtud a zase rovnou na operační sál, diagnostikován byl rozsáhlý akutní zánět pobřišnice, tady šlo o minuty, abych přežila. Dali mi podepsat spoustu papírů, seběhlo se několik lékařů, sester. Při podepisování mi pan doktor vysvětlil, že se pravděpodobně bude muset udělat stomie, vyvedení tlustého střeva na povrch břicha.  Odkývla jsem a vše, co mi dali, podepsala. Do té doby jsem netušila, jak taková věc vypadá, neznala nikoho, kdo by ji měl. Vždycky jsem si myslela, že ji mají jen staří a hodně nemocní lidé, třeba připoutaní na lůžko.

Probudila jsem se na jipce, s příšernou bolestí hlavy, hadičkami z nosu a pusy, několika kanylami. Nemohla jsem se ani pohnout, cítila jsem příšernou slabost a úplně nejhorší byly halucinace. Stále mi před očima létali bílí ptáci a černí andělé a objevovaly se postavy manželových zemřelých rodičů. Při vizitě mi lékaři potvrdili provedení kolostomie. Řekli mi, že bude dočasná na měsíc či dva.  Další den mne ráno doprovodily sestry do koupelny, myslela jsem, že těch deset kroků nezvládnu. A tehdy jsem poprvé zaznamenala, že mám jizvu přes celé břicho a NĚCO na břiše. A to NĚCO jsem si musela sama rozepnout, vyměnit sáček a zase dojít do postele. Teprve další den za mnou přišla stomická sestra. Přiznám se, že její první návštěvu jsem téměř nevnímala, moje tělo bojovalo s velmi silným zánětem, jehož hodnoty děsily všechny kolem mne. Po několika dnech, kdy se můj stav stabilizoval, jsem byla opět přesunuta na oddělení, které se mezitím zaplnilo.

Netrvalo ani dva dny a moje tělo si nedokázalo poradit ani s běžnou infekcí. Trápil mne příšerný kašel a také jsem dostala zánět do operační rány. Každé zakašlání bylo doslova utrpením a výsledkem je rozsáhlá břišní kýla. Tělo bylo oslabené, i nadále jsem neměla sílu cokoli sníst, proto jsem dostávala nutriční nápoje a nitrožilní výživu a denně za mnou docházela dietní sestra, která mi sestavovala individuálně jídelníček. Rovněž se mi intenzivně věnovala rehabilitační sestra, se kterou jsem se po několika dnech zase postavila na nohy. Lékaři i sestry o mne neúnavně pečovali a neustále mne kontrolovali. A tehdy jsem zažila další nepříjemnost v podobě žárlivé pacientky, která se mnou sdílela pokoj. Vadilo jí úplně všechno, ošetřovatelská a lékařska péče, které se mi dostávalo jejíma očima více než jí, moje údajně familiérní jednání s personálem, návštěvy a telefonáty mých příbuzných, pak už i zapnutá vibrace telefonu. Dodnes to nepochopím.

Péči o stomii jsem musela zvládnout sama. Tím, že jsem byla na lůžkovém gynekologickém oddělení, většina sester neměla v tomto oboru praxi. Chirurgie se nachází v jiném pavilonu nemocnice. Sestřičky byly hodné, ale v podstatě jsem pro ně byla pokusným králíkem. Ze začátku mne doprovázely do koupelny a čekaly až si vyměním sáček nebo celou pomůcku. Později už jsem se jen hlásila, aby o mně věděly, že jsem mimo lůžko. Stomickou sestru jsem viděla 3x za 18 dní hospitalizace. Poprvé na jipce, podruhé na oddělení a potřetí, když mi předávala pomůcky na další měsíc. Řekla mi, že typ pomůcky určil lékař.

Každé vyprávění má svůj konec, a v mém případě byl dobrý. Zánětlivé složky se povedlo zvládnout po Novém roce díky speciálně vyrobeným antibiotikům. Do domácího ošetřování jsem tak byla propuštěna 9. ledna.  

KONEČNĚ DOMA

Domů jsem šla moc ráda, těšila jsem se na své blízké. Zároveň jsem měla strach, jak zvládnu péči o stomii. Obdržela jsem dvoudílný systém tedy 10 podložek a 60 sáčků, odstraňovač adheziv a pečující spray. Netušila jsem, že je na trhu více typů pomůcek a jejich dodavatelů, že existují nějaké limity. Na rozdíl od jiných pacientů mne v tuto chvíli nenapadlo, hledat tuto problematiku na internetu. Byla jsem objednaná za 14 dní do stomické poradny pro další pomůcky. Tam se mne sestra zeptala, zda už se stomie zmenšila, a když jsem to potvrdila, dala mi menší velikost podložek i sáčků. Až doma mi došlo, že sáčky, které mi zbyly, už nebudu moci použít. Přiznám se, že dvoudílný systém mi od začátku nevyhovoval, podložka mi často podtékala, několikrát se mi stalo, že jsem ji nemohla vůbec přilepit nebo náhle došlo k jejímu odlepení. Pořád jsem si říkala, že to tu chvilku vydržím, že už mi za chvíli stomii zase zanoří.

Po 6 týdnech, tedy na počátku února jsem šla na kontrolu do gynekologické ambulance, odkud jsem byla odeslána k primáři chirurgické kliniky. A tam jsem zažila obrovský šok, když mi řekl, že mám přijít v červnu a k zanoření se objednat na září. Bylo to stejné, jako by mne polil kýblem studené vody. S pláčem jsem tehdy odjela domů a tam mne čekal další šok. Náhle jsem musela běžet na toaletu a chtělo se mi na velkou! Úplně jsem se zhroutila, první co mne napadlo, že jak mi lékaři prohmatávali břicho, něco ve mně prasklo. Tak jsem se sebrala a jela zpátky na chirurgii. Tam mi na ambulanci lékař nejdřív udiven, potom s úsměvem vysvětlil, že mám udělanou odlehčovací kolostomii, a to znamená, že se mi toto bude stávat v pravidelných intervalech +- 14 dnů. Samotného ho překvapilo, že jsem o tomto nikým nebyla poučena. Protože jsem byla gynekologicky v pořádku, neschopenka mi byla převedena k mému praktickému lékaři. Při první kontrole mi sestřička řekla, že mohu navštívit i jinou stomickou sestru, předala mi na ni kontakt a doporučila mi, že se mám na internetu podívat po nějaké pacientské organizaci. Tak jsem objevila ČESKÉ ILCO a později NEJSEMTABU. Čekalo mne milé přijetí a najednou jsem na stomii nebyla sama! Poznala jsem několik žen různého věku, které s vývodem plnohodnotně žijí, předaly mi mnoho praktických rad, jak o sebe i stomii pečovat. Zároveň do mne nalily energii, povzbudily mne, že to zvládnu. A za to jim patří můj obrovský dík. Také jsem se zde poprvé dozvěděla, že existují jednodílné pytlíky. Zkusila jsem si objednat vzorky a zjistila, že mi mnohem lépe vyhovují než ty dvoudílné.   

Dnes je tento příběh pro mne minulostí, v září 2017 mi byla stomie úspěšně zanořena. Pochopila jsem mnohé, co mi nedocházelo předtím. Mám bezvadnou rodinu a přátele. Všem mým blízkým i vzdáleným přeji hodně zdraví a štěstí. A každičký den, když si říkám, co všechno musím zvládnout, vzpomenu si na to, že každý okamžik má váhu zlata. A tělo potřebuje pravidelně odpočívat, vypnout, netrápit se.

multipapaya
Založila jsem si blog díky stomii, která změnila můj život... i když jsem na začátku nevěřila, že to dám, nepřestala jsem snít a věřít, že vše má nějaký smysl... začala jsem se víc a víc zapojovat do běžných aktivit a postupně se naučila neřešit stomii víc než je třeba... rozhodla jsem se o stomii otevřeně mluvit a díky tomu jsem potkala báječné lidi, stala se součástí NEJSEMTABU a můžu pomáhat Českému ILCO... stomií život nekončí a možná je to důvod něco ve svém životě změnit...
0 odpovědi

Odpovědět

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář