Pořád neosvícená

Když Vám někdo umře, je to vždycky velká rána a vytržení z běžného bytí. Já jsem si po každé takové tragédii myslela, že celý svět i já rázem přestaneme existovat, že umřu žalem, anebo že už nikdy nebudu moci žít jako dřív. Nakonec jsem ale vždycky došla k tomu, ač se to v tu chvíli (a ještě dlouho potom) zdálo nemožné, že každá rána, ať už jakkoli velká a hluboká, se časem zajizví a život uhání dál bez ptaní a rozmýšlení.

Své poznatky o této tématice jsem rozšířila před více než rokem, kdy jsem měla tu čest zjistit, že stejná pravidla by platila i pro mě. Svět existoval přede mnou a bude fungovat dál i beze mne. Což je krásně osvobozující. Je to ale i velmi hořké procitnutí, když si uvědomíte, že opravdu nejste základním pilířem života ostatních lidí a že by se na Vaši neexistenci dokázali adaptovat mnohem rychleji a snadněji, než jste si kdy pomysleli. Dále jsem také přišla na to, že umírání není žádná sladkobolná romantika a film Zemřít mladý je opravdu jen film. Že ve srovnání se smrtí jsou ostatní záležitosti tak nějak menší a hloupější. A že můj útěk hrobníkovi z lopaty sám o sobě neodstartoval v mém životě žádné závratné změny, žádné velké prozření se nekonalo.

V nemocnici jsem si v duchu sestavila seznam, takový slib sama sobě, jaká budu, když se operace povede a já budu žít. Bylo v něm…

nebudu se duševně a fyzicky přepínat

už se nebudu (a nenechám) ponižovat

budu upozorňovat jen na své silné stránky

budu sebejistá v tom, co dělám a říkám

sama sebe si budu vážit

budu v klidu a pravidelně jíst a hodně spát

budu myslet víc na sebe než na ostatní

budu víc dělat to, co chci a míň to, co mi někdo řekne

přestanu se snažit spasit svět

oprostím se od minulosti a nebudu se děsit budoucnosti

budu dělat sama sebe šťastnou a přestanu od kohokoli cokoli očekávat

Znovu jsem si to přeříkávala v nemocničním pokoji i po druhé operaci, když jsem čekala na návštěvy, které nepřišly, a koukala na telefon, který nezazvonil, a i když jsem vnímala všechny lidi, kteří byli kolem, cítila jsem se nejosaměleji ve svém životě. Asi jsem i byla sama. Stejně jako je sám každý jiný. Sám se sebou.

Člověk by se asi opravdu měl mít rád. A když už pro nic jiného, tak aspoň proto, aby se sebou vůbec mohl vydržet žít. Aby se jednou Vaše tělo ze samé nenávisti nerozhodlo zahájit proces sebedestrukce, nevyhlásilo samo sobě válku a Vaše orgány neproměnilo v bitevní pole.

Vypozorovala jsem, že poté co Vás postihne nějaká nemoc nebo příkoří většinou se velmi brzy najde někdo, kdo Vám řekne: „ Zamysli se, čím sis to mohl/a přitáhnout, všechno je v hlavě.“ Jak se vypořádat s nepřízní, za kterou si patrně můžeme sami? (sebenenávist je zkrátka živná půda pro autoimunitní stavy).

Také mi v paměti velmi utkvěla věta, kterou pronesla jedna z mých oblíbených (všichni byli oblíbení) učitelek ze střední školy. Když jsem jí na jednom srazu popravdě odpověděla na otázku, jak se mi daří, zeptala se mě:  „Co všechno ještě dovolíš, aby se Ti stalo, než si ta Tvoje umanutá hlava uvědomí, že takhle to dál nejde?“

Ano, za ta léta ve sr… ve výkalech jsem pochopila, že psychika hraje velkou roli v mnohém, ale co s tím? Řeknu si, že budu více flegmatická, nebudu všechno řešit a stresovat se a zítra ráno se vzbudím a bude ze mě chodící esence pozitivity a vyrovnanosti? Vybočit za dne na den z dlouhodobě zajetých kolejí je nemožné a snaha o to je práce na plný úvazek, kdy je třeba si uvědomovat každý přítomný okamžik a stále krotit všechny své myšlenky a domněnky.

A já se opravdu snažím, mobilizuji všechny své síly, možnosti a dovednosti. Snaha se přece taky cení. Když už jsem za snahu dostávala každý rok na vysvědčení z tělocviku jedničku, tak snad to moje snažení zohlední ve svém příkrém hodnocení i můj milý Crohn.

Barbora Hajdíková
Narodila jsem se v Ostravě roku 1994. Na jaře 2014 mi byl diagnostikován agresivní typ Crohnovy choroby. Od června 2016 jsem po těžké peritonitidě měla dočasnou ileostomii, kterou mi lékaři v březnu roku 2017 zanořili, amputovali konečník a založili trvalou kolostomii.A tak zatím místo do hlíny prdím do sáčku a jsem za to moc šťastná.
0 odpovědi

Odpovědět

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář