Jen žádnou lítost prosím, jsme přece Stomikové – I.

Jak komunikovat se svým okolím o tom, že máte stomii? O tomto tématu se vedou sáhodlouhé debaty a mnoho čerstvých, ale i zasloužilých stomiků se tím velmi trápí. Možností, způsobů dokonce i návodů, jak postupovat je nepřeberné množství, konkrétně jich je asi tolik, kolik je na světe stomiků, protože každý k tomu přistupuje po svém. Třeba i extrémně.

Prvním extrémem třeba je, že Vám buď někdo z Vašeho okolí doporučí, nebo se sami domníváte, že by bylo nejlepší na téma stomie uvalit informační embargo, jelikož vývod není nic, o čem by se ve slušné společnosti mělo mluvit.  Protože co si pomyslí např.: kamarádi, kolegové, sousedi nebo pan popelář, co vyváží v pondělí odpadky…

Druhou krajností pak je mluvit o stomii pořád, hned a s každým. Ale pokud to tak cítíte, je Vám to příjemné a ani Vaše okolí neprotestuje, tak proč ne. Co je ale trochu komplikovanější a co jsem měla možnost vypozorovat je, když Vaši nejbližší, asi ze samého sdílení a přeinformovanosti nabydou dojmu, že Vaše stomie je vlastně trochu i jejich.

A i přesto, že jste je požádali, aby se nezainteresovaným či neznámým lidem o tom, že máte vývod nezmiňovali, živě o tom debatují s lidmi na autobusové zastávce, v kadeřnictví či v samoobsluze. „Přece to nebudeme tajit, nic na tom není!“ Vysvětlovat rozdíl mezi zatajováním a nezapřádáním hovoru na určité téma je však zcela zbytečné a vede k destabilizaci rodinné atmosféry.

Osobně jsem v této problematice zastáncem zlaté střední cesty, zdravého rozumu a především svých pocitů. Není moc lidí, které znám velmi dobře, pravidelně se s nimi stýkám a o stomii by nevěděli. Zkusila jsem ale, čistě ze zvědavosti, tuto informaci třem svým blízkým kamarádkám nesdělit. Chtěla jsem zjistit jestli, když to nebudou vědět, budu mít pocit, jakoby stomie ani neexistovala. Jak asi tušíte, byla to blbost, akorát jsem se cítila nervózní a nesvá. Vždyť jsou to holky, které v mém životě byly, stále jsou a doufám, že to tak bude i v budoucnu a jelikož i stomie je a bude mou součástí na věčné časy, tak čím déle bych to odkládala, tím hůře by se mi to pak vysvětlovalo. Navíc se mě holky  (protože vědí o Crohnovi) ptaly, jestli ještě pořád chodím tak často na WC? Z toho už jsem neuměla vybruslit, přiznala jsem sáček a jelo se dál.

Pochopila jsem ale, že ne s každým blízkým člověkem mohu mluvit tak otevřeně, jak bych chtěla. Přeci jen jde pořád o vylučovací systém a tom se každý bavit nechce. O čem se ale naopak někteří chtějí bavit, jsou delikátní intimnosti, které se nezdráhají popisovat velmi barvitě a detailně. A pokud mě tyto historky přivádí do rozpaků, jsem okamžitě staromódní a úzkoprsá. Jakmile ale před těmito lidmi zmíním, samozřejmě v souvislosti se stomií, třeba slovo konečník nebo střevo, rázem odhalí svůj falešný jemnocit a titíž lidé se celí osypou a ze mě je rázem sprosťák roku. Alespoň vím, o čem se začít bavit, když budu chtít rychle ukončit rozhovor.

Barbora Hajdíková
Narodila jsem se v Ostravě roku 1994. Na jaře 2014 mi byl diagnostikován agresivní typ Crohnovy choroby. Od června 2016 jsem po těžké peritonitidě měla dočasnou ileostomii, kterou mi lékaři v březnu roku 2017 zanořili, amputovali konečník a založili trvalou kolostomii.A tak zatím místo do hlíny prdím do sáčku a jsem za to moc šťastná.