Jak jsem jela do lázní, projela se sanitkou a skončila v nemocnici

Po dvaceti letech života s Crohnem jsem se vlastně celkem náhodou, pokud na ni chceme věřit, dozvěděla, že mám každý rok nárok na lázně. Proč mi je nikdy žádný doktor ani doktorka nenabídli? Neptejte se mě, hlava mi to nebere.

O možnosti využít lázeňského pobytu vím od Terezy. Vše potřebné pro zahájení akce lázně jsem si našla na nejsemtabu.cz. Odvahu a inspiraci načerpala na 1. setkání nejsemtabu.cz.

Pak už to šlo ráz na ráz, chtělo by se říct, ale realita byla ještě rázovitější a rozhodně dlouhodobější.

Začala jsem filtrováním, do kterých lázní můžu se svojí diagnózou zamířit. Řešila jsem také dostupnost a vzdálenost od Prahy. Vyšla mi následující města:

  • Františkovy lázně
  • Karlovy Vary
  • Mariánské lázně

Předvybrala jsem si lázeňské domy. Chtěla jsem bydlet pokud možno hezky, bez cizího člověka na pokoji, takže bylo jasné, že budu doplácet. Stejně jsem chtěla, aby za mnou mohly návštěvy. Sepsala jsem email s dotazy, na které jsem nenašla uspokojivou odpověď na webu konkrétního lázeňského domu a poslala jsem jej na osm míst.

Následovala různě čilá korespondence, telefonování, vyjasňování a vyřazování. Lázeňské domy odpadávaly z důvodů neuzavřené smlouvy s VZP, vysoké ceny, nedostupné kapacity, neochoty vyjít jakkoli vstříc s jídlem apod. Nakonec zbylo jedno jediné zařízení, ze kterého mi ale neodpověděli vůbec. Rozhodla jsem se tam zavolat a nakonec jsem se víceméně na všem podstatném domluvila během pár telefonních hovorů. Rezervaci jsem tedy měla, zbývalo jen doufat, že všechny potřebné procedurální kroky (návrh od gastroenterologa, žádost od praktické doktorky, schválení pojišťovnou) proběhnou hladce a včas. Udělala jsem pro to vše a měla i potřebné štěstí. 23.9. jsem akci lázně rozjela a 14.11. do nich skutečně odjela. Čekaly mě 3 týdny v Karlových Varech. 3 týdny, na které jsem se upínala a do kterých jsem vložila naději, že mi přinesou nejen pořádný odpočinek, ale hlavně zlepšení mého pomalu se bortícího zdraví.

Příjezd do lázní byl stresující. Vše probíhalo tak zmateně, že jsem si myslela, že jsem snad první člověk, který k nim přijel. Nakonec jsme se ubytovali v celkem hezkém dvoulůžkovém pokoji (manžel se mnou hned zůstal na pár dní a byla jsem skutečně ráda, že ho tam mám). Vstupní lékařskou prohlídku jsem po více než hodinovém čekání a neustálém předbíhání ruskými klientkami vzdala a na radu paní doktorky, taktéž Rusky, jsem změnila lékaře. Pěkný začátek. Procedury jsem tedy rozepsané neměla, ale aspoň jsem stihla oběd.

V jídelně začíná kapitola, která nelze přejít pár řádky. Jídlo miluji, je pro mě vášní i prostředkem, jak žít zdravěji. Lázeňskému stravování tedy věnuji další článek.

K procedurám můžu s radostí napsat, že jsem měla samé vcelku příjemné, ačkoli cílily spíše na přidružené potíže, než na samotného Crohna. Pracuji v kanceláři, převážně u počítače, sportu příliš nedám, záda a klouby péči tedy oceňovaly. Objevem pro mě byla hydroponická vana, která mě uměla i rozesmát. Co si mě naopak nezískalo, bylo brzké vstávání, ale čekala jsem to vlastně ještě horší. Pitná kúra zahrnovala 2 různé prameny, 3 krát denně, 200-300 ml vždy 30 min před jídlem.

První týden jsem jakž takž zvládla, pak už to šlo hopem dolů. Bolesti se stávaly častějšími až trvalými, ale hlavně nesnesitelnějšími. Kromě procedur jsem už jen ležela, přestala jsem jíst, protože jsem měla veliké bolesti (a protože nabídka byla, jaká byla) a nechutenství. Bylo jasné, že to nelze dlouho vydržet. Učinila jsem ještě pokus a nechala si poslat MANA drinky, abych do sebe dostala aspoň nějaké živiny. Nicméně bylo čím dál zřejmější, že takhle to dál nejde.

S pomocí mého gastroenterologa jsem se přes Karlovarskou nemocnici dostala do pražského IKEMu. Podezření na ileus. Zase. Trojkombinace antibiotik a kortikoidy nitrožilně. Rentgen udělali už ve Varech, stejně tak odběry, takže zbývalo SONO. Těch pět dní, co jsem v IKEMu strávila, se dá shrnout jako rozpíchané ruce, hladovění, nemocniční smrad a traumatická zkušenost s jednou zlou sestrou. Přesto se mi celkem rychle ulevilo a cíl začal být jasný, co nejdřív se dostat domů.

První dva dny byly těžké, protože jsem byla hodně zalékovaná, stále jsem brala dvoje antibiotika a vysoké dávky kortikoidů, na které vždy špatně reaguji. Celá jsem otekla, nevešla jsem se do bot a nemohla ohýbat klouby, vše mě bolelo, praskala mi suchá kůže a celá jsem byla nesvá, takové slůně narvané v kůži vyhublé opičky. Břicho mě ani netrápilo, největší potíže mi dělaly vedlejší účinky léků. Naštěstí odeznívaly s tím, jak jsem snižovala dávky.

Mám za sebou magnetickou rezonanci, jejíž výsledky ještě neznám. Co bude dál, je tedy ve hvězdách. Stále jsem na bezezbytkové dietě, kterou jsem si ale z nemocničního piškotovo-rohlíkovo-masovo-pribiňákové formy upravila na zdravější verzi a poslední dny se více zatěžuji a bez potíží to zvládám. Jak ubylo léků, tělo se od nich začalo čistit a já si pár dní posmrkala a teď ještě sem tam pokašlávám a vykašlávám.

Jaká mi z toho plynou ponaučení?

  • Do lázní jedině v kondici. Měla jsem s sebou krokoměr a dny, kdy jsem absolvovala pouze procedury a pochody k pramenům, daly přes 8 tis. kroků.
  • Když mi není dobře, je potřeba to řešit dřív než bude hůř (což jsem se samozřejmě snažila, ale největší stresory jsem neodstranila).
  • Když jsem dlouhodobě ve stresu, musím to změnit. Když to neudělám já, udělá to crOhN. Můj učitel – mučitel.

Stále to samé, žádné objevení Ameriky, pardon. Chtěla bych přijít s nějakým wow super easy objevem, ale něco mi říká, že ta moje cesta ještě povede roštím. Tak snad bude bez trnů a bude vonět. Držte mi palce.

Děkuji, Lucie

Lucie
0 odpovědi

Odpovědět

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář